Ano, bylo líp

Třetina obyvatel ČR se domnívá, že za komunismu bylo lépe. Zde jsou možné důvody této nostalgie.

Lidé byli mladší

Tento argument je oprávněný a lidsky zcela pochopitelný. Je také obecně známý, a není proto třeba jej více rozebírat.


Čím snadněji se diktatura vzdala, tím lépe se na ni vzpomíná

V případě přechodů k demokraciím, které se v celém světě odehrávaly ve dvacátém století, a to od první poloviny sedmdesátých let až do konce let osmdesátých, šlo o procesy, které byly relativně mírumilovné (samozřejmě s výjimkami). Konkrétně komunistický režim československý se vlastně sám zhroutil, a to velmi spořádaně (až na generální stávku 27. 11. 1989 se většina ostatních demonstrací konala po pracovní době....).
To je jeden z důvodů, proč některé minulé nedemokratické režimy ve vzpomínkách nabývají růžové barvy. Pokud by byl jejich teror dlouhodobý, krutý a masový, popř. by se vzdávaly se zbraní v ruce, a nikoliv dobrovolně, nostalgie po nich by nepanovala. Většina čs. obyvatel po dvaceti či třiceti letech s láskou zcela jistě nevzpomínala na nacistickou okupaci, ať už v její době byli mladí či nikoliv.


Minulý režim byl přece jen v něčem úspěšný

Komunistická vláda v Československu se oproti jiným diktaturám vyznačovala nižší mírou chudoby, nízkou inflací, relativní stabilitou. Svým obyvatelům poskytovala jistotu pevného pracovního místa, v rámci něhož lze setrvat po celý produktivní věk. Snaha nalézt bezpečí je rovněž přirozená, proto se ona touha po ztracené přehlednosti znovu objevuje.


Dříve byl pořádek a život byl jednodušší

Diktatura představuje uzavřenou společnost, ve které je omezena svoboda projevu. Diktatura neodvozuje svoji legitimitu z pravidelných voleb, ale z určitého iniciačního zážitku, kterým bylo v československém případě osvobození republiky od nacismu, a to sovětskou, rozumějme komunistickou armádou. Komunisté vedle toho tvrdili, že blaho zajistí jednota, státní plánování, nikoliv rozháranost pluralitní demokracie, která sebou nese jen nezaměstnanost a hospodářskou krizi jako v třicátých letech. Proto se neustále tato mantra o nutnosti zachování socialistického hospodářství a vděku za osvobození v komunistické propagandě opakovala až do konce 80. let. Režim také sebe i obyvatelstvo přesvědčoval, jak se všichni máme dobře, neboť, jak bylo řečeno, z voleb své právo vládnout odvodit nemohl. Špatné věci jakoby se neděly. Také proto Václav Havel svůj první prezidentský projev v roce 1990 zahájil slovy „naše země nevzkvétá“ a zdůraznil, že tímto konstatováním se liší od svých komunistických předchůdců, kteří vždy tvrdili přesný opak. Právě „image“ pohody a pořádku komunistického režimu, byť pouze povrchní, se při zpětném pohledu může jevit jako přitažlivá.


Falešná víra ve všemocnost demokracie

Mnozí lidé v roce 1989 měli přehnaná očekávání a věřili tomu, že demokracie sama o sobě automaticky a zdárně vyřeší všechny do té doby existující problémy, ať už to bylo znečištěné životní prostředí, nedostatek některého zboží, klientelismus, korupce, problémy soužití s Romy atd. Středoevropané tak snili o ráji, avšak probudili se v prodejně McDonaldu.
Zapomnělo se totiž, že demokracie zajistí jen pravidelnou obměnu politické reprezentace (je zkrátka systémem, kde dosavadní vládce může prohrát volby), přičemž i demokratičtí politici narazí na ty samé problémy jako jejich autoritářští předchůdci. Stejně jako my při rozhodování v životě soukromém, i politici v životě veřejném rozhodují na základě omezeného množství informací, v určitém čase a za určitých okolností. Mohou chybovat tak jako chybujeme my.
Proto již citovaný prezident Havel při svém zvolení prezidentem v prosinci 1989 řekl kolegům: „Teď nás vítají jako hrdiny, ale až zjistí, v jakém jsme průseru, a jak málo s tím můžeme dělat, poženou nás z Hradu poklusem“.
Politik tak nemá žádný zázračný recept na vyřešení celospolečenských krizí. I demokratičtí politikové jsou jenom lidé, kteří v minulosti museli řešit zděděné problémy transformace, kterými v našem případě bylo právě centralizované hospodářství.
Stejně tak v současnosti i minulosti politiku ovlivňují další a obecné „nepolitické“ okolnosti (přírodní procesy, ekonomická globalizace, technologický pokrok). Facebook, Twitter či Instagram (nebo dříve televize) či média, která velmi zásadně ovlivňovaly a ovlivňují politické dění (a to bez jakékoliv politické odpovědnosti!), také nejsou vynálezem politiků.


Záměna příčiny a následku

Skutečnost, že se řada velkých továren a podniků musela po zavedení demokracie a tržní ekonomiky zavírat, byla mnohdy dána tím, že jejich výroba byla zastaralá a nekonkurenceschopná. Lidé v bývalé NDR vzpomínají na výrobu vozů Wartburg, která musela být ukončena v r. 1991. Vinu za ukončení výroby a ztrátu pracovních míst zdejší obyvatelé přičetli novým poměrům. Nebrali však v potaz, že vyráběný vůz se od konce šedesátých let nijak technologicky nezměnil, proto po více než dvaceti letech výroby neměl v konkurenci jiných vozidel šanci. To ovšem nebyla chyba nového demokratického systému, ale právě dřívějšího zkostnatělého státního plánování. Utrpení vykořisťovaných je nic proti utrpení těch, co vykořisťováni nejsou, řekla v této souvislosti jedna britská ekonomika. A zatímco komunisté udělali z akvária rybu, což je prakticky možné i relativně snadné, museli demokratičtí reformátoři z ryb učinit akvárium, což je naopak velmi těžké.


Varšavský salon či pražská kavárna versus prostý lid

Problémem osvobození střední a východní Evropy od komunismu bylo následně to, že ambicióznější lidé využili se chopili příležitosti vzdělávat se či podnikat, což často vedlo k emigraci mimo jejich rodné země. Své schopnosti tedy využili jinde. Problémem postkomunistických zemí tedy není vlastně hrozba migrace, ale proběhlá a probíhající emigrace.
Ti méně úspěšní pak viní demokracii i elitářské vrstvy ve městech ze svého zmaru, což je však částečně i důsledek slepé víry ve všemocnou ruku trhu, která ovládla postkomunistické společnosti v devadesátých letech.


Za vše mohou „oni“

Diktatura umožňuje výmluvu, dle níž já sám za nic neodpovídám, vše si zařizuje Strana či Vůdce. Podobná teze je velmi pohodlná a zbavuje nás vlastní odpovědnosti. Proto se ostatně objevuje jiná alibistická říkanka o ukradené revoluci. Vlastní díl odpovědnosti za svobodné rozhodování je pro mnohé jednotlivce obtížné přijmout, proto je mnohdy lepší svěřit rozhodování někomu moudřejšímu, kdo práci udělá za nás.

Uzavřenost před světem

Jak řečeno výše, nedemokratický režim je uzavřený. Národy postkomunistických zemí žily dlouhá léta odloučeny od světa, izolovány ve svých hranicích, za železnou oponou, cizina jim byla prezentována jako ohrožení.
To je důvodem, proč je v nich dnes více politických stran proti uprchlíkům než uprchlíků samotných, to je důvodem, proč je Evropská unie obviňována z chybné ideologie multikulturalismu.
Sama střední a východní Evropa byla přitom dříve jasným příkladem multikulturního prostředí.V devatenáctém a první polovině dvacátého století, než přišel Hitler, byly středoevropské a východoevropské země velmi multikulturní. V důsledku druhé světové války však jde dnes o státy národně homogenní. O to více se však multikulturalismu Středoevropané bojí, neboť se jej dříve zdárně zbavily a na soužití s menšinami již nejsou připraveni. "Máme víc politiků proti uprchlíkům než uprchlíků samotných" bylo v této souvislosti řečeno v české debatě.