Jak poznáme populistu

Jeden z mála politiků, který voličům před nástupem do funkce řekl o svých záměrech pravdu, byl britský premiér Winston Churchill. Jeho výrok o tom, že nemá nic než krev, pot a slzy, vstoupil do dějin.

Nicméně přesto, že premiér Churchill druhou světovou válku, v níž nabízel jen utrpení, nakonec vyhrál, následující volby v červnu roku 1945..... prohrál.

Upřímnost se mu politicky nevyplatila (a často se nevyplácí ani v běžném životě).

Popsaný historický příklad ukazuje, že úplnou pravdu voličům říkat nelze a každý politik musí slibovat často nesplnitelné, jinak by se do funkce nedostal. Sliby, navenek populistické, jsou tak nezbytnou rukovětí a nástrojem reálné politiky. Do svých programů je zařazuje každá politická strana, včetně těch, kterým se dnes říká „tradiční“.

Kdo je tedy populistou? Ne. Není to politik, který nabízí jednoduchá řešení a využívá negativních lidských emocí, jako jsou strach z neznámého, zloba či vztek. Ne. Populistou není ani politik, který lidem navrhuje výhradně lákavé věci, např. zvýšení mezd a důchodů, obnovu pracovních míst nebo plošnou slevu na železnici. Podobná hesla totiž mají ve svých programech opět i tradiční strany.

Populista je někdo, kdo občas dává dobré otázky, ale poskytuje špatné (nebo žádné) odpovědi. Současný populista je někdo, za kým stojí jeho podnikatelský úspěch. Říká lidem „Jsem jeden z vás, ale mé peníze pomohou změnit svět“. Proto mu občané věří. Ani toto však nemusí být znaky typické výhradně pro populistu.

Populistou je tak především někdo, kdo klade nesmiřitelnou hranici mezi občany a dosavadní politickou elitu. Populista říká, že lid, čestný a pracující, má jen jeden zájem, a to zájem na odstranění doposud vládnoucích politiků, kteří jsou zkorumpovanou a všeobecně škodící sebrankou.

Populista tak nenabízí jednoduchá řešení, ale jednoduchý je jeho pohled na svět. V něm je pouze ano nebo ne, čistota versus špinavost.

Nebezpečím takového vidění světa spočívá nejen v redukování společnosti do jednolité názorové masy, ale především radikalizace politické debaty. Populista totiž nemá politické oponenty, on má nepřátele.

Pokud populista dělí svět na černou a bílou, na dobro a zlo, argumentuje-li tedy nikoliv věcně, ale MORÁLNĚ, pak se i terč jeho útoku musí obdobným způsobem bránit. Je-li někdo označen za zloděje, musí také on vytáhnout podobnou moralizující kartu a poukazovat na škraloupy v minulosti populistického politika. Naráz se nedebatuje o tom, jak zlepšit zdravotnictví, školství, dopravu, ale o tom, kdo je větší škůdce, a kdo si víc nakradl.

Proto političtí analytici konstatovali, že v poslední americké prezidentské kampani byla rétorika „tradiční“ političky Hillary Clintonové mnohem víc populistická než kampaň Donalda Trumpa. Právě Clintonová se totiž musela bránit Trumpovým odsudkům o zatuchlých politických bažinách, zradě a korupci.

Populistický politický styl nás tak vede k nesmiřitelnosti a rozdělování. Je-li základ populistické argumentace morální, pak je jeho důsledkem nepřátelství k názorům jiným, protože v populistickém náhledu na svět jiný názor společnost fatálně ohrožuje. Ostatně Maďaři pod vedením populisty Viktora Orbána, člověka, který před více než třiceti lety boural v Maďarsku komunismus, to již otevřeně řekli – Maďarsko je neliberální demokracií, neboť opozice je považována za hrozbu státu.