'Ať se smrtí neodstraníte i život" varuje nás virus

V obchodních centrech procházíme kolem mrtvolně prázdných prostor, namísto prodejny s místními specialitami je pohřební služba, poslanci s respirátory se strkají za řečnickým pultíkem.
Prezident republiky rovněž s tváří zahalenou chirurgickou rouškou, byť je v místnosti sám, a rukou zabandážovanou v dlaze, promlouvá ke stejně zafačovanému národu.
Je otázkou, zda v medicínském zápase proti koronaviru, který symbolizují popsané obrázky, neprohrajeme zápas jiný, avšak stejně důležitý. Zápas politický.
Tak jak se dnes pošťuchují zástupci lidu v Poslanecké sněmovně, se dříve pošťuchovali v Říšském sněmu nacisté, také oni si vynucovali své slovo ručně.
Historie nás proto učí, že krize využívají krajní politické proudy lovící v kalných vodách, které každá krize vytváří. Tak i na novém společenském konfliktu o přiměřenost opatření proti koronaviru nejvíce vydělají extremisté, což jistě ukážou volby, které se postupně budou v jednotlivých zemích konat.
Pokolikáté tedy snaha o vyléčení společnosti a odstranění stanoveného zla skončí ještě větším zlem? Francouzští revolucionáři říkající si „občané“ bojovali proti šlechtě gilotinou, komunisté proti buržoazii gulagy. Horlivá snaha zavést pořádek a odstranit nepřítele tak zpravidla končí ještě větším chaosem a násilím.
Drcající se chumel poslanců je dokladem toho, kam zákonitě dojde každá politika, která je uplatňována nepřiměřeně. Každá politika, která se nevybíravými prostředky snaží regulovat životy milionů ve prospěch vyššího cíle. Taková politika zasahuje do sfér, které jí nenáleží, do sfér zcela soukromých a intimních. Proto taková politika nakonec vzbudí strach a vztek a s nimi spojené násilí. Začínáme nevinnými strkanicemi, končíme masovou ostrakizací.
„Nedělat nic, znamená smrt“ tvrdil fašista Mussolini. „Nedělat nic by však bývalo bylo lepší cestou“ dodal by člověk dívající se na hroby, které po sobě zanechaly diktatury typické právě svojí zbytnělou politikou.