Jménem zdraví

Před budovou Nejvyššího správního soudu v Brně je socha, která zpodobňuje postavu odstraňující ohromný kvádr nad tekoucí vodou. Socha (fontána) má symbolizovat úmorný boj člověka za dosažení spravedlnosti. Možná také odkazuje na film „Přelet nad kukaččím hnízdem“, kde v závěru indiánský náčelník zvedne těžkou vodovodní baterii, prohodí ji oknem psychiatrického ústavu a rozběhne se za svobodou.

Nejvyšší správní soud aktuálně zrušil několik opatření Ministerstva zdravotnictví ČR, potažmo vlády. Před brněnským soudem neobstálo zavření interiérů restaurací, sportovišť, zavření základních a mateřských škol, nošení ochrany dýchacích cest nebo zákaz provozu vleků.

Jednotlivé soudce Nejvyššího správního soudu přitom nelze šmahem označit za tzv. antirouškaře, kteří nebezpečí Covidu podceňují či na věc nahlížejí od reality odtrženou, formální právničinou. Soud například odmítl argument jednoho z advokátů, který Covid zlehčoval. Soudci naopak uvedli, že se jedná o závažné onemocnění. Soud také odmítl návrh na zrušení testování ve firmách nebo školách. Dospěl k závěru, že testování cestou výtěrů z nosu není výrazným zásahem do osobní integrity a v zájmu potlačení pandemie jej lze akceptovat. Odůvodnění každého z rozsudků je velmi pečlivé, ať jim bylo příslušné opatření rušeno nebo zachováno.

S výroky soudců proto není možné se jednoduše a paušálně vypořádat tak, jak to učinil bývalý ministr zdravotnictví Arenberger. Ten řekl, že pokud bychom se měli řídit dle právníků, musíme vše rozvolnit. Dle ministra je prý údajně nutné uvažovat jako lékaři a nikoliv jako právníci.

Rozsudky Nejvyššího správního soudu ale na rozdíl od ministrových výroků poukazují na velmi důležitý princip.

Společnost se nemůže řídit pevně stanoveným cílem, ale musí se řídit zákonem.

Poutem, které lidi drží pohromadě, tedy nemůže být snaha o dosažení beztřídní nebo třeba rasově čisté společnosti. Nemůže jím být ani prosazování nacionalismu, vybraného náboženství nebo bezvýhradné věrnosti vůdci.

Na podobných cílech je zrádné, že se první pohled mohou jevit jako velmi ušlechtilé. Proto nás zpočátku vůbec nenapadne se jim vzpírat ani je zpochybňovat. Postupně však můžeme v jejich zájmu akceptovat i věci jinak zcela nepochopitelné.

Takto stanoveným cílem je například "slušnost". Prezident České lékařské komory řekl, že roušky při nachlazení jsou v asijských zemích slušností. Slovo "slušnost" přitom není nikde definováno a každý si za něj lehce dosadí, co chce.

V islámských zemích například považují za slušné, že ženy nevycházejí ze svých domovů, neboť jim to manžel či otec zakázal. U nás skupina říkající si "Slušní lidé" před několika lety násilně přerušila divadelní představení, neboť hra podle jejich názoru byla neslušná.

Řídí-li se společnost nějakým pevně definovaným cílem, může státní moc v takovém zájmu obhájit téměř všechno. Nejprve v daném důsledku dochází jen k úsměvným absurditám, postupně však mohou být páchány zločiny.

Zdánlivě nezpochybnitelným cílem je rovněž ochrana zdraví.

Avšak také pod zájem na ochraně zdraví lze dosadit cokoliv a prostředky k dosažení takového cíle postupně ztratí jakékoliv hranice.

Začnou se dít jak úsměvnosti, tak závažné nespravedlnosti.

Proto příkaz státu stanovící, že taneční klub je otevřen, ale tančit se v něm nesmí, připomíná komunistického funkcionáře z komedie „Bílá paní“, který divadelníkům říká, že jim jejich hru nezakazuje, ale na druhé straně ji nemůže ani povolit.

Jiná ministerská opatření zasahovala do života společnosti velmi masivně a téměř bez omezení, aniž byla jasně odůvodněná.

Místo látkové roušky raději zdravotnickou obličejovou masku. Pak místo jedné masky, raději dvě. Nebo lépe respirátor. Místo opodstatněných a přesně daných omezení raději plošné zákazy.

Covidové pasy, zpočátku zcela odmítané, se dnes berou jako samozřejmost. Nepřipadá nám divná segregace lidí, byť nikoliv dle kritéria rasového, ale zdravotního.

Jak zmíněný bolševický papaláš z filmové komedie, tak současní ministerští úředníci v zájmu cíle překročili hranice, které jim dává právo. Prioritu dostala čísla a indexy.

Jak se dříve údernicky závodilo v plnění plánů a rubání uhlí, dnes jsou pořádány maratony v očkování, kde jednotlivá vakcinační centra soutěží v tom, jak dlouho vydrží jejich zaměstnanci držet v ruce stříkačku a kolik proočkují lidí.

Je pak jen otázkou času, kdy revoluce zahájená ve jménu vznešeného cíle začne požírat i své vlastní děti.