Jan Skviřín: Demokracie nebo autokracie?

 

Jednoduchý klíč k rozlišení společenského systému:

 

• Ve společnosti více ohrožují novináři a média politiky = demokracie
• Ve společnosti více ohrožují politici novináře a média = autokracie
• Ve společnosti jsou stejně ohroženi politici, novináři i média = anarchie

 

Typy společenských systémů a jejich vlastnosti:

Moc je na území státního celku soustředěna do 1 centra (a)

 

• Demokracie = hlavní moc je v rukou parlamentu tj. volených zástupců obyvatel státu

 

• Moc se uplatňuje výhradně prostřednictvím zákonů parlamentu = demokracie parlamentní (je primárně neagresivní ale v případě problémů nebo napadení je slabá) (dnešní země střední Evropy, Francie)
• Zákonodárnou a výkonnou moc doplňují rozhodnutí monarchy nebo prezidenta z jeho vlastní vůle nařízeními, výnosy apod. = demokracie monarchistická (konstituční monarchie) a demokracie prezidentská (prezidentská republika) (je stabilnější a v případě problémů nebo napadení je silnější) (GB, Švédsko, Norsko; USA, RF)

 

 

• Autokracie = Hlavní moc je v rukou jedince a osob s ním spřízněných:

 

• Geneticky = autokracie klanová (starý agresivní ale dlouhodobě nestabilní typ – říše Čingischána, Atilly, později Turecko a v moderní podobě Severní Korea)

 

 

• Ideologicky (filosoficky) - vyhraněným jednostranným pohledem na jediné správné uspořádání a fungování společnosti v čele s vybraným vrcholným představitelem ideologii střežící organizace (církve, strany) :

 

 

• Směřováním k ráji posmrtnému = autokracie totalitní náboženská (internacionálně agresivní v šíření ideologie, stabilní, protože neexistenci ráje posmrtného nelze prokázat)(středověké evropské monarchie včetně Rakouska-Uherska spojující náboženství i s klanovým principem, Írán a některé státy s islámem jako státním náboženstvím)
• Směřováním k ráji pozemskému = autokracie totalitní komunistická (dříve internacionálně agresivní v šíření ideologie, méně stabilní protože neexistence ráje pozemského se časem stává očividnou) (SSSR a země komunistického bloku, v kombinaci s klanovým principem i Kuba a Severní Korea ale i s částečně tržními principy velmi úspěšná Čína)
• Směřováním k ráji pozemskému jen pro vybraný národ nebo jazykem spřízněné národy = autokracie totalitní fašistická a nacistická (extrémně nacionálně agresivní a nebezpečná, velmi stabilní protože řízená agrese proti slabé demokracii nese sladké ovoce, nese s sebou také pogromy a genocidu) (nacistické Německo, fašistická Itálie). Obě autokracie se podstatně liší. Cílem fašismu, který má primárně pravicové patricijské kořeny s převažujícími ekonomickými zájmy, je kořistit pro celý národ státu - pro všechny jeho i kulturně odlišné národnosti i vrstvy společnosti, které se fašismus snaží spojovat. Nepreferuje proto primárně genocidu, zvláště ne vnitrostátní.
  Nacismus má naopak převážně levicové plebejské, a proto často filozoficky velmi primitivní kořeny (jako nacionalní socialismus), a směřuje k bestiálním formám genocidy, včetně genocidy vnitrostátní, kterou páchá zfanatizovaná a pomocí ideologické práce různých institucí (hlavně vzdělávacích a výchovných) ideově ukotvená a bojovně zformovaná masa jediné národnosti. Cílem nacismu je kořistit pouze pro preferovanou národnost.
  Fašismus se kvůli slabší ideové ukotvenosti a proto i slabšímu fanatismu mas vedoucimu k nižší bojeschopnosti často jen ukrývá pod křídla nacismu a hledá u něj pomoc a ochranu. Ta je mu zpravidla poskytována kvůli existenci společného nepřítele obou těchto rozdílných ideologií, kterým je levicový primárně internacionální komunismus. Boj proti němu je také tím hlavním, co fašismus a nacismus spojuje. (Španělsko před 2. sv. válkou, Itálie jako spojenec nacistického Německa v 2. sv. válce).
• S vhodným promyšleným využitím výhodné polohy nebo koncentrovaných zdrojů = autokracie osvícená bez nebo i s využitím náboženských ideologií (je velmi stabilní kvůli vysoké životní úrovni není-li proti ní organizována destrukce zvenčí) (Singapur, Omán, Kazachstán, Turkmenistán, kdysi dávno i Libye a některé další země arabského světa)

 

Moc je na vymezeném území soustředěna do více center (b)

Anarchie = Na území jednoho státního celku jsou sídla lišící se převahou různého jazyka a kulturních zvyklostí, děti jsou vzdělávány s důrazem na jazykové a kulturní rozdíly, převažuje reprodukční izolace, smíšená manželství jsou nečetná. To byly již kořeny problémů založené při vzniku Československa stejně jako Jugoslávie. 

 

Anarchie kmenová je historicky nejstarší v níž bojují relativně malé geneticky a jazykově spřízněné skupiny o nadvládu nad územím (velmi nestabilní a proti agresi slabá – umožnila expanzi starověkého Říma)

 

Anarchie multikulturní vzniká od středověkého stěhování národů až po současné vlny migrací. Z ní se převládnutím složky s vyšší mírou reprodukce nebo imigrace vyvíjí:

 

Anarchie nacionální (zevně neagresivní ale vnitřně extrémně nestabilní vedoucí až k vnitřní destrukci a rozpadu státu) (Československo před 2. sv. válkou, Jugoslávie, Kosovo, nejnověji okrajové části bývalého SSSR – např. konflikt Arménie – Ázerbájdžán aj.)

 

Anarchie krizová je historicky nejmladší. Vzniká v důsledku ekonomického úpadku státu (krize) a nespokojenosti většiny obyvatel za poklesu životní úrovně za slabé oportunní centrální moci státu. Reálnou moc dočasně získává a udržuje více soupeřících oligarchických ekonomicko-politických skupin.

 

Lidé se do systému rodí a kromě možnosti jej opustit, což plně umožňují jen demokracie, mají mizivou možnost systém bez velkých osobních nebezpečí změnit.

Demokracie, pro níž se v našem světě pléduje je ve skutečnosti nebezpečně slabý a bohužel často i zrádcovský systém. Chceme-li klid, důstojnost a bezpečí tak zrovna parlamentní demokracie, jak víme z celkem nedávné historie i z toho, co se děje občas na půdě OSN, nám nic z těchto základních lidských potřeb nezaručí.  Jenže proto se asi neodstěhujeme do dobře řízených autokracií s osvícenými vládci. Lze jen doufat v sílu neideologizovaného poznání a malý počet neodpovědných šílenců na klíčových místech.

Kromě toho standardní opakovaná následnost novodobých společenských systémů je :
Anarchie (krizová) - totalita - demokracie - ...anarchie -

Demokracie je nejvyšší a nejsložitější forma potřebující ke své existenci nejvíce "společenské potravy" - tj. prosperitu z peněz, které se tvoří z vnitřního růstu a vnějšího okrádání jiných, zejména chudších států - z kolonií, montoven, zdrojů surovin. Je to systém plýtvavého požitkářského bohatství požírající mnoho finančních prostředků, pro které se vedou války po světě - ovšem mimo tyto vůdčí demokracie. Všechny války se ostatně vedou proto, že někdo něco měl a ten druhý to chtěl a věřil, že je dost silný aby mu to mohl vzít. Nevedou se kvůli rozšiřování demokracie nebo svobody - to by totiž znamenalo více nenasytných úst, které budou chtít stejnou prosperitu jako bohatá demokracie a sytý hladovému nevěří. V poslední agónii, když ani války a obírání chudých států nepomáhají nebo nepomůžou (války samy jsou drahé) nechává nejvyšší společenská vrstva demokracie (vládnoucí bohatá plutokracie) pro zachování vnitřní stability tisknout peníze a rozjíždí inflační spirály. Bez těchto infúzí totiž demokracie, takový Otesánek žádající si navíc stále růst ekonomiky, dlouho nepřežívá. Nejzadluženější stát tak udržuje společenské uspořádání tiskem ničím nepodložené světově však dominantní rezervní měny od rozhodnutí ze dne 15. 8. 1971, když došly peníze a byl vyhlášen dočasný ale stále trvající odchod od krytí zlatými aktivy. Na každého obyvatele se tam proto již vytvořil státní dluh vyšší než 1,9 mil. CZK.

Když peníze dojdou nebo vrchol inflační spirály je již nestabilní (neřiditelný kvůli řádovým ztrátám hodnoty peněz, které již nemá smysl tisknout), přiblíží se nebo i nastane státní bankrot a zhroutí se uspořádání státu nespokojeností mas do krizové (ekonomické) anarchie.
Anarchie je po relativně krátké době tak nesnesitelná (Rusko po nástupu bolševiků a potom za Jelcina tj. vždy po rozkradení státu, Německo před Hitlerem po rozkradení vítězi 1. sv. války doražené hosp. krizí), a přináší tak všeobecnou bídu a nespokojenost, že s podporou soupeřících oligarchických skupin chránících své ekonomické a politické zájmy produkuje totalitní diktátory zavádějící zásadní "pořádek" i když zdánlivě někdy "jen" v kořenech formálně trvající demokracie a ji provázejícího trhu (César již v Římě, Hitler, Stalin a jeho nedokonalí následovníci, Mao, Teng, Kim, Putin, Si...).

Ti po tvrdé ale zpravidla účinné stabilizaci, během níž se často vymknou kontrole oligarchické skupiny, která je pomohla instalovat, stát buď zničí válkou (Hitler, možná Putin) po níž opět nastoupí v čase růstu převážně demokracie, nebo po víceméně úspěšné stabilizaci zavedením "řádu" jsou schopni časem za nastolení jisté míry hospodářského růstu a tím blahobytu převést stát do demokracie nebo se o to pokusí (Pinochet, Franko, Gorbačov to zkusil ale neuspěl, demokracie je prostě drahá a on se choval jako ekonomický analfabet, Putin a Si jsou od toho ještě daleko, resp. se tomu vzdalují).

Kde jsme dnes?

V západní demokracii bojující o přežití - okrádáním levné pracovní síly jiných států, snahou získat levně jejich další přírodní zdroje a případně trhy, vedením válek a tiskem peněz.
Na cestě k anarchii a následné totalitě je otázkou pouze čas.

Setrvačnost sice vládne světu, a tak se zdá že věci jsou a mají být také ve společenských systémech neměnné. Jenže i setrvačnost klidu je relativní, když v soustavě nevnímáme inercii pohybu, v němž ve skutečnosti celá soustava setrvává a my s ní. Svět se proto pro subjekty uvnitř systému v čase mění nenápadně, přesto však trvale a podstatně.

Sociologické status quo - zdánlivou neměnnost svého uspořádání - brání demokracie i totalita. Každá však jinou cestou, zaměřujíc se na nejslabší vzpěry své stavby. Jenže právě to je v konečném důsledku dovádí ke zhroucení celého systému.

Demokracie - primárně bohatá - uplácí seniorní voličské generace (investičními fondy, odečitatelné položky z daní na základě investic do osobního pojištění či hypotéky, důchody) a do mladších, postupně méně početných vrstev pouští jen propagandu demokratických ideálů a přenáší na ni ekonomickou zátěž se sofistikovanou podporou iluzí o snadnosti společenského a tím i materiálního individuálního vzestupu. Tím směřuje ke krizi protože v důsledku teto politiky více a více populačně stárne - děti v ní představují značnou a stále narůstající ekonomickou (někdy i celoživotní) zátěž dospělých. Ubývající lidé v produktivním věku jsou postupně ekonomicky přetíženi odvody do důchodového systému a pracovní sílu je nakonec třeba doplňovat imigrací z jiných zemí s jiným jazykem i kulturními zvyklostmi , což vede k multikulturní anarchii.

Totalita - primárně chudá - (zvláště pokud vzešla z anarchie nebo je ve stavu po své vnitřní krizi, kterou dočasně překonala) uplácí juniorní generace, které ji nejvíce ohrožují svou touhou po změně (novomanželské bezúročné půjčky, rodičovské příspěvky s progresí pro mnohodětné rodiny, byty pro mladé, snadný přístup k levnému vzdělání,...), senioři jsou v tomto systému ekonomicky upozaděni i proto, že volby mají převážně formální až deklarativní charakter. Tím směřuje ke svému zániku, protože propopulačním vývojem přibývá budoucích nespokojených mladých hrobařů systému, kteří si přejí demokracii.
Panta rhei. Kruh se uzavírá.