Výročí 11. září

Jedenácté září ukončilo "divoká" devadesátá léta.
Ta ovšem nebyla pouhou dekádou. Z hlediska historického trvala déle a na jejich počátku stál rovněž pád známé stavby.

Byla jí Berlínská zeď , kterou dav spontánně zbořil 9. 11. 1989.
Další ikonickou stavbou, jejíž pád devadesátky ukončil, byly právě dvě věže Světového obchodního centra. Teroristé oba mrakodrapy poslali k zemi 11. 9. 2001.

Data 9. 11. a 11. 9. nejsou jen zajímavou přesmyčkou, ale představují zásadní symboliku. Zatímco pádem Berlínské zdi zvítězila svoboda, pádem Dvojčat byla svoboda poražena.

Proto je útok na Světové obchodní centrum v září 2001 dějinnou tečkou.
Tedy historickou událost, kterou končí jedna epocha a po které již svět není takový jako dřív. Většina z nás si pamatuje, co jsme dělali ve chvíli, kdy jsme se zprávu o útoku dozvěděli.

Bezprostředním důsledkem 11. září byl vpád amerických vojsk do Iráku v roce 2003 odůvodněný lživými a záměrně vykonstruovanými informacemi o iráckých zbraních hromadného ničení. Po americké okupaci a následném odchodu Američanů v roce 2011 se Irák propadl do chaosu, což na jeho území umožnilo vznik teroristického Islámského státu. To vyvolalo migrační vlnu a s ní související závažné dopady spojené s rostoucí oblibou populistických stran. Jedenácté září tak negativně ovlivnilo a dosud ovlivňuje vývoj na celém světě, včetně Evropy, které se zprvu zdánlivě netýkalo.

Pád obou mrakodrapů tedy neznamenal jen bezmála tři tisíce lidských obětí, ale také zničení představy, že demokracie a mír v roce 1989 definitivně zvítězily. Vzala za své domněnka, že od nyní bude panovat jen poklidný blahobyt a totalitní režimy se již nikdy nevrátí.

Letecké záběry na kouřící Manhattan, které jsme všichni 11. 9. 2001 šokovaně sledovali na televizních obrazovkách,
naznačovaly, že ze snu o mírumilovné společnosti zbyly jen doutnající trosky.

Vraťme se však ještě na chvíli k devadesátým létům, které všemu předcházely.

O devadesátkách dnes hovoříme jako o bezstarostné době, byť taková nebyla. Vzpomeňem na válku v Perském zálivu
či válku na území Jugoslávie. V našem případě pak na rozpad Československa, problémy politické a ekonomické transformace, velké povodně na Moravě, nestabilní vlády, korupční aféry.

Přesto je vnímání devadesátých let jako doby svobody, tolerance a jakési vůli po spolupráci oprávněné.
Přes uvedená úskalí totiž "velký nepřítel" chyběl.
Už nešlo vzájemně ukazovat prstem na druhou stranu odstraněné železné opony a říkat, že v komunistikém táboře mají politické vězně a v Americe zase bijí černochy.

Studenou válku vystřídal (byť občas horký) mír.
I v Hollywoodu se symbolem nastupujícího optimismu stal film Pretty Woman z r. 1990, v němž se do sebe romanticky zamilují boháč a prostitutka.

Avšak v tom všem krásném míru a romantice jsme jakoby ztratili smysl života.

Občanům v bývalém komunistickém bloku "zbyla" svoboda a nutnost se odpovědně a jen za sebe rozhodovat.

Politikové už nikoho nevedli za ruku. Životní nezdary náhle nebylo na koho svést.

Život se začal zdát nudným, konzumním, požitkářským.
Jediným vzrušením bylo dát si hamburger v novém McDonaldu.

Lidem ale nestačí mít se dobře, nechtějí být spokojení.
Potřebují uznání, prahnutí po krvi, soupeření. Potřebují nahrazování dobrého ve jménu ještě lepšího, aniž by to "lepší"
bylo jasně definováno.

Proto nenastal konec dějin, o kterém ve své stati v roce 1989 hovořil politický filozof Francis Fukuyama.
Nenastalo ono vítězství svobody.

Celý název slavného eseje Francise Fukuyamy přitom zní „Konec dějin a poslední člověk“ (The End of History and the Last Man).

Fukuyamovým posledním člověkem má být právě jedinec zbavený touhy po vlastním uznání, jedinec, který nechce válčit ani s nikým soupeřit a chce svůj život prožít v pohodlí, které nabízí demokratický západní svět. Poslední člověk nechce bojovat ani dobývat sebeúctu prostřednictvím soutěžení s ostatními. Není jako lidé před ním, kteří si chtěli neustále dokazovat převahu nad ostatními.

Jedenáctého září 2001 se nepřítel, který nám podvědomě chyběl, vrátil.
A zároveň s ním zmizel i poslední člověk, který si chtěl jen užívat.

Bylo nutné pozvednout prapor odporu nás všech. Začali jsme hledat nové důvody, proč být proti něčemu, proč být nespokojení,
proč věřit politikům, kteří tvrdí, že je špatně a oni zařídí, že bude líp a že se za nás budou rvát (ale s kým?).
Kteří tvrdí, že zase musíme být silní. Kteří se nechávají fotografovat s puškou v ruce nebo rádi zatínají pěsti.

Hesla o demokracii a tom, že se budeme mít všichni rádi přestala zabírat.
Mnohem lákavější jsou slogany, které nás přesvědčují, že musíme být proti někomu, neboť nám opět dávají pocit jakéhosi rytířství
a mravní ušlechtilosti.

Proto dvacet let po jedenáctém září máme nepřítele dalšího. Také není viditelný, ale vynucuje si aktivitu nás všech.
Má své hrdiny a své poražené, právě o těch hrdinech se ale mluví nejvíc. Naopak o zpátečnících a odpůrcích se mlčí nebo jsou odsuzováni.
Najednou zase víme, na které straně je správné stát, svět se takto stává přehlednějším.

Boj a společný zájem nám všem dává ztracený smysl života, umožňuje nám ukázat na příčinu našich strastí.
Proto se k němu připojujeme, proto jsme mu ochotni obětovat skoro vše,
proto vyzdvihujeme bojovníky a naopak zatracujeme ty, kdo se k nadšenému boji přidat nechtějí.

Až jednoho dne zjistíme, že jsme to s bojováním přehnali, až se budeme mít zle, společný boj proti někomu či něčemu nás bavit přestane. Uvítáme, když bude znovu klid.

Avšak jen na chvíli, než zase povstanou (staro)noví bojovníci, kteří v nás soupeřivou vášeň probudí znovu.