Vlna covidová, vlna antidemokratická

Vlna covidová, vlna antidemokratická

Lze si představit politika, který by u nás v roce 1990 z důvodu zastavení šíření nemoci začal byť jen mluvit o zavření hranic nebo omezování soukromého podnikání? Že by připustil, aby určitá skupina lidí nemohla říkat své názory? Že by občany dělil na očkované a neočkované a těm druhým by říkal, kam chodit mohou a kam nikoliv?

Jsou covidová opatření odrazem nebezpečnosti nového viru nebo jsou spíše odrazem jak naší současné společenské mentality, tak technických vymožeností?

Jméno amerického politologa Samuela P. Huntingtona je v povědomí širší veřejnosti známé především díky myšlence o budoucím střetu civilizací. Již méně rozšířenou prací je Huntingtonova studie na téma demokratizačních vln, které probíhaly v průběhu devatenáctého a dvacátého století.

První demokratizační vlna dle Huntingtonem definovaného časového rámce probíhá zhruba v letech 1850 až 1925.

Druhá, kratší demokratizační vlna se odehrála po druhé světové válce a trvala do šedesátých let.

Konečně zhroucení vojenských diktatur v Latinské Americe, konec autoritativních režimů ve Španělsku a Portugalsku a k tomu také pád komunismu v zemích sovětského bloku, to vše v období 1974 až 1989, Huntington souhrnně nazývá třetí demokratizační vlnou.

Vedle tří vln demokratizačních dále Huntington rozeznává i dvě zpětné antidemokratické vlny. K první protivlně došlo nástupem fašismu/nacismu mezi dvěma světovými válkami. Druhá antidemokratická vlna nastala od šedesátých let dvacátého století především v některých jihoamerických, asijských nebo afrických státech.

Lze přitom vypozorovat opakovaný jev, kdy se menší či větší krize legitimity celé řady jak demokratických, tak nedemokratických režimů začíná dostavovat vždy po dvaceti až třiceti letech po zásadním dějinném zvratu.

V současné době s ohledem na nastíněný časový interval proto můžeme vstupovat (či jsme již vstoupili) do další periody, která může být typická velkými změnami v politice.

Střídání demokratizačních a antidemokratizačních vln vykazuje jistou logiku. Jednak se v důsledku přirozeného plynutí času vytrácejí vzpomínky na nedostatky, neúspěchy a nevýhody režimu minulého, ať již tímto režimem byla demokracie či nikoliv. Zároveň do politiky přicházejí noví lidé nemající bezprostřední životní ani politickou zkušenost s konkrétním, „revolučním“ obdobím, které kdysi odstartovalo změněný nebo zcela nový politický řád. Ideologie či určitý duch času, které ať již demokratický či nedemokratický režim legitimizují, tak postupem času vyprchávají, zvětrávají.

Podobné faktory můžeme (v souladu s naznačeným časovým intervalem) pozorovat i dnes. Dávno pryč jsou doby, kdy se na základních procedurách zastupitelské demokracie nebo třeba evropské integraci politikové a veřejnost shodli a tyto nebyly nijak zpochybňovány. Demokracie čím dál větší částí společnosti není vnímána jako benefit, ale naopak jako hrozba, jako systém, který je v důsledku svého důrazu na diskusi a svobodu příliš slabý na to, aby řešil závažné problémy, jako jsou migrace, globalizace či aktuálně Covid 19.

Huntington se v souvislosti se ztrátou legitimity politického systému ptá, zda například pády komunistických diktatur v zemích střední a východní Evropy nebyly spíše projevem touhy po západním konzumu, a nikoliv tedy primárně hnutími za demokracii a svobodu.

Za touto Huntingtonovou otázkou se skrývá dilema, co je pro obyvatelstvo a jím volené politiky podstatné, které hodnoty jsou prvořadé. Zda právě svoboda a s ní spojené fungování ústavních institucí (vláda práva) nebo spíše iluze absolutního bezpečí, přehledného pořádku, důsledné obrany národních zájmů a jednoduchého politického systému, kde se netlachá, nepolemizuje, ale přímočaře a tvrdě jedná. Pokud je rozhodná ona druhá skupina faktorů, pak opětovná protidemokratická vlna může skutečně nastat, resp. již nastala.

Proč jsme v rámci „boje“ proti Covidu tak rychle přijali koronavirový slovník, onen Orwellovský newspeak, kdy některé výrazy mají zakrývat pravou podstatu daných slov?

Například již zcela vžitý termín lockdown, což je ale ve skutečnosti zákaz vycházení. Nebo rozvolnění, které správně znamená návrat k normálu. Novotvary způsobí, že dané jevy jsou pro společnost lépe akceptovatelné. Pokud bychom totiž namísto rozvolnění použili onen přesnější termín „návrat do normálních poměrů“, dáme najevo, že žijeme v nenormálnosti, což není žádoucí. Proto ono „rozvolnění“, slovo, které politickou moc staví do příznivějšího světla, neboť vyvolává pocit, že politikové nám blahosklonně vracejí kousek svobody.

Jiné výrazy naopak (ne)vědomě zvyšují paniku, např. přívlastky „bezpříznakový“ (což je správně zdravý) nebo „nakažený“, což je přesně řečeno pozitivně testovaný, tedy člověk, u kterého zjišťujeme něco, co dříve vůbec nebylo předmětem zájmu.

Novinkou je rozsah antidemokratické vlny. Ty předchozí probíhaly spíše lokálně. Současná je celosvětová. A právě mezinárodní jednota je hlavním legitimačním prvkem, kterým jednotlivé vlády zdůvodňují svá „covidová“ opatření. Naopak státy, které nepřistupují k omezování svobod tak tvrdě (Švédsko), jsou ostouzeny. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch při komentování rozsudku Nejvyššího správního soudu, který v létě 2021 zrušil nošení roušek, neargumentoval tím, proč je rouška nutná. Jeho první větou bylo: vždyť se nosí všude. Ostatně neschopnost státních orgánů opatření náležitě odůvodnit je patrná i v soudních rozsudcích, kterými se covidová opatření ruší.

Mezinárodní jednotnost jako hlavní obhajoba restrikcí je způsobena globalizací, jednou celosvětovou informační sítí, kdy všichni čteme stejné zprávy, a přijímáme proto stejné postupy. Dominový efekt tedy dnes působí přesně opačně než v roce 1989. Tehdy se autoritativní režimy dominově hroutily, v dnešní antidemokratické protivlně se od sebe vzájemně „nakazí“ autoritarismem.

Internet je v tomto smyslu vlastně rizikovým faktorem, který zplodil jevy, na které postmoderní společnosti musejí reflexivně reagovat. Je faktorem, který covidové politice dává tvář. Jak by se jinak realizovaly home office, on line výuka, testy, aplikace tečka, pokud bychom internet neměli? Jak by se občané seznamovali s opatřeními měnícími se obden?

Technologický pokrok způsobuje i víru v to, že každé neštěstí má v našem „vědeckém“, expertním vnímání reality svého lidského viníka. Máme dojem, že všemu můžeme zabránit, že vše máme ve svých rukou. Pokud se něco nezdaří, musí se nalézt osoba nesoucí odpovědnost, neboť někdo přece chybu udělat musel, někdo musel nedodržet pokyn, postup, předpis. Proto ono zběsilé pronásledování a touha po ukládání trestů. Stíháme i vědce, kteří nepředpověděli zemětřesení. Abychom nakonec zjistili, že za všechno opravdu může jen počasí.

Avšak právě z obavy před soudní dohrou politici přijímají všechna opatření. Nechtějí čelit obviňování ze smrti tisíců, proto raději dělají více, než méně. Aby nebyli souzeni. Bojí se tedy nejen odpovědnosti politické, ale i právní. I samotný internet tuto nenávist posiluje, kvůli němu sledujeme kroky minutu po minutě, snáze tedy vidíme i kroky chybné, sporné, které posuzujeme ze zpětného pohledu.

Víra v sílu člověka se odráží i ve víře v opatření. Myslíme si, že nařízeními můžeme obrátit běh světa. Pokud se však člověk v minulosti o cokoliv velmi usilovně snažil, zpravidla dospěl k opačnému výsledku, než původně chtěl. Začne připomínat někoho, kdo sám vstoupil do bažiny, a čím více se z ní snaží dostat ven, tím více se do bahna boří.

Ze vzteku ze své nedostatečnosti a bezmocnosti, ze vzteku nad svojí neschopností dosáhnout předem vytčeného cíle, se nakonec takový člověk začne uchylovat nejprve k netoleranci a pak k násilí. Vinu vidí všude jinde jenom ne v sobě samotném. Z toho, že se topí, obviňuje bažinu, nevidí však, že do ní sám vstoupil.

Vzpomeňme na komunistické režimy a jejich plánovanou ekonomiku. Právě prostřednictvím plánu se mělo dosáhnout všeobecného blahobytu. Reálným výsledkem byl ekonomický úpadek, jedna z hlavních příčin kolapsu komunismu. Původně dle smělých bolševických vizí měli mít všichni všechno. Ale nakonec nikdo neměl nic. Soudruzi nás přitom vždy přesvědčovali, že pokud se hospodářsky nedaří, je příčinou takového nezdaru neplnění plánu, případně, že se plánuje nedostatečně. Myšlenka, že chyba může být v samotné existenci plánu, je ani ve snu nenapadla. Plán považovali za naprostou a nezpochybnitelnou samozřejmost.

Stejně tak dnes se nám nedaří zkrotit Covid. Důvodem prý je nedodržování opatření, popřípadě to, že jsou nedostatečně tvrdá nebo že je jich málo. Nejsou však chybou opatření samotná?