Svoboda versus bezpečí

Máme jednu zvláštní vlastnost: nevidíme věci, které máme přímo před očima. A nevidíme je právě proto, že jsou až příliš velké.

Jednou z těchto zřejmých a obrovitých věcí je, že již třetím rokem nám politikové velmi výrazně promlouvají do všedních dnů. Říkají, kdy a za jakých podmínek můžeme do práce, kdy se můžeme setkávat s blízkými a přáteli, kdy lze jít za zábavou a kdy mohou děti do školy či dokonce ven.

Z vyjádření některých lékařů i ministra zdravotnictví nyní vyplývá, že opět máme pouhý oddechový čas, než se pandemie zase vrátí.

Ponechme stranou otázku, zda výskyt respiračního virového onemocnění, které se každou podzimní a zimní sezónu pravidelně vrací, lze nazývat pandemií, a zaměřme se na jiná rizika současného stavu.

Jeho největší hrozbou je, pokud politik začne určovat, kdo je dobrý a kdo je zlý. A začne se při odsuzování „zlých“ zaštiťovat slovem „demokracie“.

Demokratický nebo dokonce odvážný je prý ten, kdo chce odstranit dezinformační weby, demokratický je údajně také ten, kdo se nechá naočkovat, kdo nosí respirátor nebo kdo na program opery nezařadí Čajkovského.

Demokracie však není nástrojem pro rozlišení, kdo pravdu má a kdo pravdu nemá. Není kritériem pro rozhodování o tom, co je krásné.

Demokracie je především nástrojem k tomu, aby politická moc lidem co nejméně zasahovala do jejich životů. Avšak to je přesně to, co se poslední tři roky neděje.

Přestali jsme věřit v sami sebe a namísto toho věříme v politické vůdce.

Ti přitom ztratili tradiční a dlouhodobou roli, kterou měli. Tedy ve volbách nabídnout politický program pro správu věcí veřejných a tento se snažit prosadit, pokud ve volbách uspějí.

Politikové (potažmo voliči těchto politiků) však již veřejná témata neurčují.
Jejich roli přebrali právníci a média, zejména ta elektronická.

Právo se již neužívá pro obranu slabších a pro omezení veřejné moci, ale právě pro prosazování určité ideologie nebo menšinových zájmů.

A média nejsou „uprostřed“, tedy mezi politikou a veřejností, jak by šlo dovodit ze samotného významu slova „médium“. Naopak. Sama se stala politickým hráčem. Mají vlastní, zpravidla komerční zájmy, a v důsledku těchto zájmů jsou tlampačem hlásajícím, o čem se bude mluvit. A nejen to. Zpravodajství nám vnucuje i způsob, jakým o daném tématu máme přemýšlet. Tento jev zde byl přítomen již od vynalezení rozhlasu, byl násoben zavedením televize, a sociální sítě vše dovršily.

Politici se ocitají ve vleku sdělovacích prostředků a zobou jim z úst svými zkratkovitými komentáři právě na sociálních sítích.

Tím se politika mění v nástroj snažící se nabídnout řešení hrozby, kterou média aktuálně předestírají (vybírají).

Jak? Nejen definováním nepřátel (viz výše), ale také tím, že politika občanům nabízí utopickou vizi téměř absolutního bezpečí.

Právě heslo o bezpečí nahradilo heslo o svobodě, které dominovalo v devadesátých letech. Jde o neúprosné kyvadlo, kdy se lidé svobody přejí, unaví se z ní a opětovně touží po jistotách a pohodlí, které je zajištěno tím, že se o ně postarají politikové. Až občané zjistí, že jistoty už nejsou jistotami, ale vlastně vězením a je jich jaksi „přespříliš“, přijde na řadu opět svoboda.

Dokladem tohoto myšlení jsou aktuální výroky soudů. Jeden z rozsudků, kterým soud podpořil testování ve firmách na onemocnění covid-19, byl odůvodněn tím, že právo na ochranu zdraví a životů (tedy ono bezpečí) je údajně tím nejvyšším. Nic takového ale Listina základních práv a svobod neříká. Jednotlivá práva musejí být vzájemně vyvažována, přičemž ještě před pěti lety například český Ústavní soud judikoval, že pokud si pacient nepřeje zdravotní péči, nemá se mu poskytnout, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt (viz i dosavadní převažující přístup k odmítání transfuze krve ze strany Svědků Jehovových). Je tedy skutečně právo na život a zdraví to nejvyšší? Nebo má přednost svobodná vůle, resp. právo na nedotknutelnost osoby? Odpověď na tuto otázku je dána aktuální společenskou poptávkou. A ta volá právě po bezpečí, kterému ona nedotknutelnost jednotlivce ustupuje.

Pokud však chce člověk žít bezpečně, ničím neohrožen, žádným virem ani jeho mutací, stává se velmi zranitelným. Takový člověk by vlastně vůbec neměl vycházet ze svého obydlí, měl by se stát oním vězněm. Z domu by měl nakupovat, učit se, pracovat (je pouhou náhodou, že nejvíce a bezprostředně se roušky a podpora opatření objevovaly v reklamách bank a největších nadnárodních firem?).

V americkém sci-fi filmu „Já, robot“ je závěrečná scéna, kdy roboti přebírají vládu nad městem. Robot mírným, ale nekompromisním hlasem „svému“ člověku, který jej původně ovládal, nařizuje: „Zůstaňte doma, v zájmu vlastního bezpečí“. Přičemž původně byli z robotů všichni nadšení a hlavní hrdina, policista, který jako jediný roboty nemá rád, byl považován za blázna.

K stavu „Zůstaňte doma“ skutečně v některých zemích došli, byť zatím bez robotů. Příkladem je Čína, která prosazuje až dosud politiku „nulového výskytu“ covidu-19, a to cestou dosud trvajících karantén.

Nelze než dodat jiný příklad, kdy cíl „nulového výskytu“ dopravních nehod (zejm. na železnici) prosazují v Japonsku, a to cestou tvrdých pravidel a neúprosného pracovního nasazení. Co do nehodovosti bylo dosaženo skvělých statistik. V té vší honbě za bezpečím si však Japonci nevšimli, že jejich země vykazuje jiná „skvělá“ a přední čísla. Třeba v počtu sebevražd.