Národ vyzáblého muže aneb Pravda vítězí

Národ vyzáblého muže ….. Tak nazval publicista Karel Steigerwald svůj článek publikovaný v roce 2000 ve sborníku „Česká konzervativní a liberální politika“. Již tehdy poukazoval, jak se my, Češi, dokážeme nadchnout pro jedinou Pravdu, v jejímž jméně se nechal upálit Jan Hus, náš národní hrdina.

Letní, prázdninový svátek, kdy je tímto svátkem upálení (sic!), je pro nás především dnem volna, aniž bychom si uvědomili, kolik o nás ten „svátek“ vypovídá.

Po druhé světové válce jsme se nadchli pro pravdu komunistickou, tak moc, až jsme Stalinovi postavili největší pomník na světě, který jsme stejně rychle v šedesátých letech odstřelili.

V roce 1989 jsme se nadchli pro pravdu kapitalistickou, tak moc, že jsme měli velmi přísný zákon lustrační i restituční, cokoliv levicové bylo automaticky označováno za komunistické, tedy zločinné. Vítězila volná ruka trhu, aniž bysme si dovedli představit, co to vlastně znamená. Ale byli jsme tygrem střední Evropy, byli jsme „best“ v ekonomické i politické transformaci.

Novináři jako Martin Komárek, který v osmdesátých letech ve svých článcích oslavoval Klementa Gottwalda, byl naráz v devadesátkách horlivým propagátorem pravicových názorů zastávaných Klausovou ODS. Mnohem později, když začala stoupat hvězda Andreje Babiše, se však totožný Martin Komárek stal podporovatelem ANO a označoval se za muže, který své názory nikdy nemění....

Hutnější podobu měla pravda covidová.V roce 2020 jsme se celonárodně sjednotili a nadchnuli pro ideu, byli jsme „best in covid“, již na podzim stejného roku byla tato pravda odstřelena jako výše vzpomenutý Stalinův pomník a změnili jsme se ve „worst in covid“. Bylo nám totiž řečeno, že ty plátěné roušky, které jsme usilovně šili, jsou vlastně k ničemu, neboť musíme mít respirátor.

Ti kdo nehorovali pro tuto pravdu, byli dezinformátoři. Zastánci zhovadilých názorů, jak řekl prezident republiky, popřípadě hlupáci a blbci, jak řekl a říká prezident lékařské komory.

Co naopak bylo vždy jistotou, byla servilnost médií k aktuálně prosazované pravdě.

Dnes je na místě bývalého Stalinova pomníku neméně obrovitý prapor modrožlutý. Momentálně vítězí tato Pravda, v jejímž zájmu se praktikuje cenzura, která je přitom dle Listiny základních práv bez výjimky nepřípustná.....

Vypnutí některých webů český premiér označil za odvážný čin, byť strach z jiných názorů se obvykle nazývá zbabělostí. Tím premiérem je Petr Fiala, který jako profesor politologie založil revue Proglas, popřípadě Centrum pro studium demokracie a kultury, tedy instituce, které měly a mají (viz internetové stránky) "přispívat k rozvoji demokratické politické kultury v České republice a zaměřovat se na prosazování a posilování komunikace mezi politickou a kulturní sférou a na rozvíjení a podporu tradičních hodnot západní civilizace“. Není třeba dodávat, že jednou z nejtradičnějších hodnot západní civilizace je svoboda projevu.

Stejný Petr Fiala byl editorem výše zmíněného sborníku o české konzervativní politice, do něhož přispěl i Steigerwald ..... A stejný Petr Fiala, který dnes vypnutí a zablokování jiných názorů označuje za projev odvahy, v tom sborníku psal, že „V české společnosti je pozoruhodným způsobem oslabena kritičnost novinářského prostředí, která za normálních okolností představuje důležitý korektiv intelektuálních diskusí a odpovědné novinářské práce“....

No ostatně i Emil Hácha byl předsedou Nejvyššího správního soudu, zastáncem spravedlnosti, překladatelem Shakespeara, a ani taková životní zkušenost mu nezabránila, aby jako politik a prezident asistoval nástupu diktatury, kdy Češi, a to bez jakékoli asistence Němců, vyřazovali Židy z profesních komor nebo ze státní správy. Ve jménu Pravdy.

Jak totiž píše Steigerwald, kde je pravda, tam je i válka, neboť nenávist vůči nepřátelům přerůstá do dramatické podoby. Do podoby udávání, fízlování, útěků, nenávisti a jiných lidských neštěstí.

Jediná Pravda nás totiž nutí nejprve k trapnostem jakými bylo dříve třeba žebrání o výjezdní doložky, pak k dramatům, jakými byly emigrace a překonávání ostnatých drátů a nakonec k volbám osudovým, Sofiiným.

I Sofii, hrdinku slavného Styronova románu, k její volbě, tedy které ze svých dvou malých dětí pošle na smrt, donutil dozorce v nacistickém koncentračním táboře. Dozorce, rovněž představitel oné jediné a správné, do krajnosti zahnané politické Pravdy.