Pochod na Řím

U nás máme říjen spojen s oslavami vzniku Československa. Letos však na konci tohoto měsíce uběhne 100 let od události, která měla pro dějiny světa vážnější a bohužel negativní dopady. Touto událostí byl „Pochod na Řím“, v jehož důsledku se v Itálii jako první zemi vůbec zmocnili vlády fašisté.

Označení „Pochod na Řím“ budí dojem, že se tehdy v Itálii odehrál násilný a protiprávní státní převrat. Podobný, jakým byla třeba bolševická říjnová revoluce v roce 1917 v Rusku.

Není to tak úplně pravda.

Benito Mussolini byl 28. 10. 1922 italským králem ustanoven do funkce předsedy vlády, neboť byl vůdcem fašistické strany, která byla cestou legálních voleb zvolena do parlamentu. Fašisté tedy v roce 1922 převzali moc formálně v souladu s platnou italskou ústavou. Král nadále na trůně zůstal a nechal fašisty vládnout.

Dnes fašismus budí obecné pohoršení. Máme s ním spojeny válku, útisk, teror, vraždy.

Co však v roce 1922 bylo na fašismu tak přitažlivého, že měl řadu příznivců ve všech vrstvách italského obyvatelstva? Fandili mu mladí i staří, bohatí i chudí, vzdělaní i nevzdělaní. Možná to byl důvod, proč se italský král rozhodl vybrat do vládního čela právě Mussoliniho. Navíc každý třetí člen italské fašistické strany byl Žid.

A ani svět nebyl „Pochodem na Řím“ nijak zděšen. Právě naopak.

Tehdejší papež Pius XI. považoval Benita Mussoliniho za muže seslaného božskou Prozřetelností.

Pozdější vítěz ankety Největší Brit, Winston Churchill, který jako premiér nakonec musel svoji zemi vést proti fašistům do krvavé války, původně mluvil o Mussolinim jako o římském géniovi, který se dokáže postavit komunistům.

Když čeští fašisté přišli za podnikatelem Tomášem Baťou, aby jejich novému hnutí věnoval peněžitý dar, Baťa je nejprve odmítnul s tím, že žádná politická uskupení finančně nepodporuje. Když jej fašisté ujistili právě o své novosti a o tom, že s dosavadní politikou nemají nic společného, věnoval jim Tomáš Baťa šedesát tisíc tehdejších korun.

V čem tedy spočívalo kouzlo, jímž fašisté zpočátku řadu lidí přesvědčili nebo přinejmenším zmátli?

Slovo „fašismus“ je odvozeno od výrazu „fasces“, což byl svazek prutů obepnutý kolem sekery, který nosili ve starověkém Římě vysocí úředníci jako odznak moci římského státu.

Avšak odkaz fašistů na tradice starověké římské říše není tak úplně důležitý. Místo toho je podstatné právě slovo „SVAZEK“.

Svazek sám o sobě nepředstavuje vůbec nic špatného. V daném smyslu se v anatomii používá termín „fascie“, tedy svazek vláken tvořící obal svalů. Všichni známe slovo „fascikl“ užívané pro svazek listin.

Obecně proto výraz fašismus vyjadřuje jednotu, spojení a sounáležitost. Ostatně Adolf Hitler své příznivce oslovoval jako „soukmenovce“, případně by šlo použít překlad „soudruhy“….

Co je nejpodstatnější, fašisté chtěli stát pevně ve svazku vůči nějaké hrozbě. Věřili, že pokud obyvatelstvo za cenu násilí nebo teatrálních projevů sjednotí proti nepříteli, bude svět lepší, bezpečnější, krásnější a očištěnější.

Také proto fašistům bití a někdy i zabíjení politických nepřátel procházelo. Veřejnost považovala rvačky a násilí za bohulibé odstraňování obtížných parazitů, podobně jako když zaplácneme mouchu nebo vyndáváme plevel. Ti zmlácení totiž nebyli považováni za lidské bytosti, ale za pouhé nebezpečné biologické organismy, od kterých se celá společnost může nakazit. Proto bylo nutné jejich odstranění, a proto i samotným fašistům nějaké to profackování či přímo vražda politického odpůrce připadaly užitečné.

Souběhem tehdejších historických okolností byli hlavní parazitující hrozbou, proti které se chtěli italští fašisté sjednotit, bolševici, komunisté a socialisté. Zkrátka levičáci.

O sto let později sice vůči fašistům cítíme odpor, ale hrozby máme také. Na základě dnešních okolností, a to opět technologických, sociálních či ekonomických, určitě není všeobecným strašákem komunismus.

Hrozbou však mohou být jiné skupiny obyvatel určené dle kritéria, které se zrovna hodí. Třeba neočkovaní a nakažení. Popřípadě kuřáci, pijáci piva, dezinformátoři, příslušníci jiného národa. Nebo zastydlí lidé, kteří si stále myslí, že se dělíme jen na dvě pohlaví a jsou nechutného názoru, že svůdnost nutně nemusí být považována za urážející sexismus.

Kdo je vybraným nepřítelem, vlastně není podstatné. Primární je, že nějaký, byť třeba jen virtuálně, existuje. Na něj ukážeme prstem a řekneme, že právě on je zrádcem společné věci.

Současní bojovníci za nový svět dnes určitě zostuzené označení „fašismus“ pro svá politická hnutí ani pro své politické názory nepoužijí. Mohou dokonce mít hezké obleky a působit velmi uhlazeně. Často budou obklopeni decentně usmívajícími se právníky, seriózními vědci a charismatickými marketéry.

Ale úplně stejně jako v roce 1922 budou mluvit o tom, že je potřeba se proti něčemu semknout a jít kupředu. Že je potřeba lidem diktovat, co mají dělat, co si mají myslet, co mají jíst a jak se správně mají chovat. Proč? Přece proto, aby se zabránilo nákaze. Přece proto, že je třeba bojovat za mír. Ostatně i italští fašisté tvrdili, že správný občan v zájmu své dobré fyzické kondice nemá jíst špagety, protože jsou příliš těžké na žaludek.

No a my novým fašistům zase uvěříme, když nás budou přesvědčovat, že svět lze prostřednictvím zákazů zdokonalit a nastolit jenom dobro. Že důležitý je národ, kolektiv, celek, kterému se musíme v zájmu toho dobra beze zbytku podřídit, ať už chceme či nikoliv.

Všechny ty vášnivé přísliby přehledného světa bez dezinformací, zplodin, cizáků a virů se nám totiž budou krásně poslouchat. Stejně krásně jako se poslouchaly mnohým Italům před sto lety. Zasníme se při nich a svěříme se novému vůdci tak jako tenkráte například Ettore Ovazza.

Ettore Ovazza byl bohatý italský bankéř a od počátku přesvědčený fašista, velký příznivce Mussoliniho. Ovazza byl Žid. Když jednoho dne, někdy v roce 1923, pod balkónem jeho vily v Turíně procházel nadšený fašistický průvod, vzal na terasu svého novorozeného syna Riccarda, zabaleného v zavinovačce, a říkal dítěti, které mu ještě nemohlo rozumět: „Podívej, jak se rodí nová Itálie a jaké máš štěstí, že ses narodil do této doby“.

V roce 1943 byli Ovazza i s celou svojí rodinou včetně dvacetiletého Riccarda chyceni a zastřeleni německými esesáky blízko švýcarsko-italských hranic, když z oné „krásné“, nové Itálie zoufale prchali....

Přesto lze Ettore Ovazzu i další Italy pochopit. Po první světové válce byla Itálie ve velké bídě, plná hladu a chudoby. Mnozí lidé byli bez práce a bez střechy nad hlavou. Nelze se tedy divit, že velká část z nich uvěřila Mussolinimu, který jim divoce gestikulujíc slíbil, že bude líp.

A nelze se jim divit tím spíše, že dnešním mesiášům opětovně prosazujícím vymetení všeho zlého věříme i my, kteří si oproti době před sto lety žijeme v blahobytu.

Co do životní úrovně a vědění jsme se výrazně posunuli.

Avšak co do falešné víry, že za naše nezdary může nějaký vykonstruovaný nepřítel, a že náš život bude lepší, pokud se staneme součástí silného soukolí řízeného jedním vůdcem, jsme stále stejní.