Kdo je strážcem morálky?

Ústavní soud ČR v minulém týdnu definitivně zamítnul žalobu kardinála Dominika Duky, v níž církevní hodnostář tvrdil, že divadelní hry „Prokletí“ a „Naše násilí, vaše násilí“, která neuctivě zobrazovala Ježíše, zasáhly do kardinálových práv na ochranu osobnosti.

Ústavní soud i soudy nižších instancí se v posouzení věci shodly a žalobu, zjednodušeně řečeno, zamítly s tím, že je volbou každého, zda do divadla přijde a přednost v tomto směru má svoboda uměleckého projevu, resp. v širším smyslu svoboda projevu.

Ohledně nálezu Ústavního soudu ČR kardinál a jeho advokát (kterým byl zároveň i druhým žalobcem) uvedli, že rozhodnutí ústavních soudců respektují, ale nesouhlasí s odůvodněním, ve kterém příslušný tříčlenný senát Ústavního soudu uvedl, že soud nemůže být strážcem morálky. Kardinál se naopak domnívá, že soud by takovým strážcem býti měl.

Kardinál Duka a jeho advokát JUDr. Němec se dle mého názoru mýlí.

Příslušnou divadelní hru, která se kardinálu Dukovi nelíbila, jednou přerušili i samotní diváci. Varováním má být už to, že podobným způsobem se chovali nacistické bojůvky v době před nástupem Hitlera k moci. Pokud herci hráli kus, který se nacistům nelíbil, zkrátka vtrhli na jeviště a vynutili si ukončení představení.

Jsou zde však i jiné důvody, proč žaloba kardinála Duky nebyla oprávněná.

Právo a právní řád jsou pouze jedním z regulátorů společenského chování. Právo postihuje ty nejzávažnější prohřešky proti celospolečenskému soužití. Zákon garantuje, že slabší budou chráněni před silnějšími, že všichni dostanou prostor „brát se o své štěstí“, jak uvádí i občanský zákoník. A garantuje také, že stát lidem nebude diktovat, zda a do kterého kostela mají chodit nebo jaké mají mít politické názory.

V tomto smyslu je zákon garantující práva jednotlivce pojítkem moderní západní společnosti.

Pokud jsem pouze neslušný, řekněme nemorální, například tím, že při vstupu do místnosti nepozdravím, za drobnou službu nepoděkuji nebo při obědě říhám, jistě na mě nikdo nebude podávat žalobu. Za porušení normy společenského chování totiž nenásleduje sankce právní, ale pouze společenská, například, že hostitel mě příště na oběd nepozve nebo si o mně okolí bude myslet, že jsem hulvát.

Morálku ani přání tak nelze vynucovat právními prostředky. To je základní omyl kardinála Duky. Své přání, tedy aby divadelní hra nějak vypadala, kardinál zaměňuje za právní nárok. Ze svého názoru dělá lidské právo.

Na podobném principu jsou postaveny požadavky na to, aby dítě bylo vychováváno dvěma muži nebo, aby se ženská jména nepřechylovala. Určitá skupina osob zde prosazuje svůj pohled na svět a tvrdí, že jim jej právo má garantovat.

Společnost, která však chce všechno vynucovat právem, která chce zákon nahradit privátními názory a cíli jednotlivců, popřípadě cílem celo společenským, však nutně směřuje k nesvobodě.

Přesvědčili jsme se o tom při "boji proti covidu". Společnost přestala být ovládána zákonem, ale zákon byl nahrazen jinými hodnotami a cílem vymýtit vir. Vše, co s tímto přáním nebylo souladné, bylo zatracováno a dokonce postihováno. Jednotlivec svá práva garantovaná zákonem ztratil.

Při prosazování názoru kardinála Duky bychom došli k témuž. O tom, co se má hrát v divadlech by nakonec rozhodovala církev. Jednotlivec by tím o svoji možnost vidět to, co chce, přišel. Slovo "morálka" je v tomto směru velmi relativní a "gumové".

Kardinál tak sice mluví o strážení morálky, ve skutečnosti tím však myslí (byť si to možná sám neuvědomuje), aby soudy a jiné státní instituce „strážily“ jeho vlastní názor. A to tak, že ostatní věci zakážou.