Přímá volba smutná a paradoxní

Nedůvodnost přímé volby

V jednom z mých předešlých textů jsem psal, že premiér Petr Nečas zavedení přímé volby obhajoval tím, že ji mají i v jiných zemích. To sice určitý argument je, ale neúplný, protože v Polsku, na Slovensku, v Rakousku, Chorvatsku aj. byla přímá volba zavedena za jiných politických (i historických) okolností.

U nás bylo zavedení přímé volby populistickým krokem, který prosazovala média.
Na varování politologů a ústavních právníků se nedbalo. Žádný div, když později přímo zvolený prezident či jeho mluvčí ústavní právníky zesměšňovali.

Velmi pochybně za dnešních okolností zní i jiné zdůvodnění, které se v roce 2012 objevilo. Přímá volba údajně bude důstojnější než handrkování poslanců a senátorů, kteří prezidenta volili dle dosavadního znění ústavy.

Při pohledu na dnešní způsob sčítání sesbíraných podpisů a nutnost jeho přezkumu ze strany vysokých soudů se musíme ptát, kde zůstala větší důstojnost.

To vše je dokladem, že žádný formální zákon, žádná ústavní změna hodnoty jako důstojnost, čest či pravda nezajistí. Ty musí být v nás.

S podivem také je, že přímá volba byla zavedena za politiků jako byli právě tehdejší premiér Petr Nečas nebo ministr zahraničí Schwarzenberg či ministr financí Kalousek. Tedy konzervativní lidé z konzervativních politických stran. Těm by tak závažné zásahy do politického systému měly zůstat cizí.

Mnohost voleb

Již dříve jsem rovněž uvedl, že voleb máme moc. Vezmeme-li období 2020 - 2025, pak v každém z těchto roků se uskutečnily, uskutečňují či uskuteční nějaké volby.

Ekonomové za určitých situací, např. při nadvýrobě, říkají, že ekonomika se přehřívá. My v souvislosti s mnohostí voleb můžeme říkat, že se přehřívá politický systém.

Volební klání sebou nutně přináší negativní kampaň a s tím související rozkoly, vulgarizaci, polarizaci společnosti. V dnešní době (zcela zbytečné) přilévání oleje do ohně.


Apolitičnost kandidátů

Kandidáti mají velmi slabou, resp. žádnou vazbu na politické strany. Chlubí se vlastně tím, že nejsou politikové, byť chtějí zastávat nejvyšší politickou funkci....

Jejich skutečné politické názory téměř neznáme. Jak řekl bývalý prezident Klaus, někteří kandidáti se nominovali sami. Takový stav však vede k tomu, že do politické arény vstupuje činitel, který může všem házet klacky pod nohy, aniž by to mělo nějaký rozumný účel. I to je prvek, který politický systém výrazně destabilizuje.

Minulost kandidátů

Někteří kandidáti, vč. výrazných favoritů, mají ve své minulosti prvek, který problematizuje jejich vztah ke komunistickému režimu.

Nepočítáme-li Marka Hilšera, jehož rodina těsně před Listopadem 89 emigrovala, pak jediným kandidátem, který byl disidentem vůči komunismu, je Jaroslav Bašta.
Ten je přitom médii i svými soupeři označován za antidemokratického.... O čem tento stav svědčí?

I v jejích Kristových letech českou demokracii řídí/chtějí řídit lidé, kteří své pracovní kariéry začínali v době komunismu. Do komunistické strany vstupovali z kariérních důvodů (odbočíme-li, je zajímavým paradoxmem, že tehdejší komunističtí mocipáni ze svých dcer a synů nechtěli mít dělníky, byť tehdy mělo jít o dělnický režim, naopak děti významných komunistů chodili studovat vysoké školy, čímž si chtěli zajistit lepší společenské postavení. V komunistickém státě tak vznikala elita obdobná té "Západní").
Prezidentští kandidáti tak podvědomě mají osvojené návyky 80. let a je otázkou, zda demokracii přijali za svou (domnívám se, že spíše ne).

Především ale. Komunismus, nám Čechům, příliš nevadí. Měli jsme jej v podstatě rádi. Jinak by volba prezidenta v roce 2023 nemohla vypadat tak, jak vypadá.