Proč jsme přímou volbou pohoršeni?

Jsme zaraženi průběhem kampaně provázející volby českého prezidenta. Nálepkování kandidátů je ještě intenzivnější než dříve, kdy za ošklivého byl Miloš Zeman a za hodné nejprve Karel Schwarzenberg a potom Jiří Drahoš.

Hořekujeme nad hlubokými příkopy, které jsou v důsledku vybírání prezidenta zasety do české společnosti.

Bohužel nejedná se opravdu o nic nového.

Stávající i dřívější vybírání hlavy státu v přímé volbě je totiž odrazem našeho obecného přístupu k politice. Odrazem toho, že jsme ani po více než třiceti letech relativně fungující demokracie nepochopili, co vlastně znamená standardní politická debata.

V normálně fungujícím politickém systému probíhá rozprava jako věcný souboj dvou a více rovnocenných názorů. Vyhraje ten, který dostane více hlasů.

U nás však převládá chybné pojímání politiky jako boje proti osudovému nepříteli, kterého je nutné zcela odstranit, vymazat, navždy vyřadit z politické mapy.

Uvedený přístup je tu od časů rakouského mocnářství, tedy od dob, v nichž má základ i současný stranický a politický systém České republiky. Od cca roku 1848 se totiž naše politika nezdravě vyvíjela jako zápas o přežití českého národa.

Prvním nepřítelem, kterého bylo nutné v národním zájmu a skrze politický boj odstranit, byli Habsburkové.

V meziválečném Československu byli fatálním protivníkem Němci, ľuďáci, komunisté nebo Maďaři. Právě z tohoto důvodu se v masarykovské republice, sice demokratické, nikdy nevystřídala u moci pravice a levice. Po celá dvacátá a třicátá letá vládly stejné strany, neboť zbytek „opozičního“ politického spektra byl k novému státu nepřátelský a k moci jej nešlo připustit.

Období komunismu po roce 1945 v tragickém modu velmi „zdárně“ a vlastně nejdokonalejším způsobem pokračovalo.

Zlem byli západní imperialisté, příslušníci buržoazie, kulaci. Kdo se těchto reakcionářů, byť jen údajně zastával, či mezi ně výrazně patřil, byl zpočátku popravován na šibenici nebo umísťován do uranových dolů, později vězněn, ke konci režimu „jen“ vyhazován z práce.

No a po roce 1989 byl osudovým nepřítelem naopak každý levičák.

Vzpomeňme na předvolební plakát „Mobilisace“ z roku 1998, kde ODS „mobilizovala“ proti obrovitému zlu, kterým byla..... sociální demokracie .....

Vzpomeňme, jak lidé po oranžových „socanech“ v předvolební kampani v roce 2010 nenávistně házeli vajíčka jen proto, že měli názor levicový a jejich předseda Paroubek byl protivným „papalášem“.

Vše v roce 2013 (pod)vědomě převzal Andrej Babiš se svým nepřátelstvím proti takzvaným tradičním stranám a kompletním odsudkem všeho, co se tu po roce 1989 odehrálo.

Toto jedovaté semeno nyní sklízí při právě probíhající přímé volbě, kdy se sám stal oním ďáblem, někým, kdo ve slušné společnosti nemá co dělat. Spadl do jámy, kterou pomáhal hloubit.

Rovněž nedávný „boj proti covidu“ a vypjatá atmosféra, která jej provázela, byly neblahým předvedením našeho schematického přístupu, který je zakořeněn hluboce v českém podvědomí.

Zatímco v rámci „boje třídního“ jsme hovořili o ztroskotancích, máničkách a parazitech, v rámci „boje proti covidu“ se ujala slova jako dezinformátor, dezolát nebo frustrát. Ve skutečnosti však vždy šlo o lidi, kteří se prohřešili jenom tím, že měli jiný názor než momentální většina.

Takovýto chybný přístup k politice však vede jednak k tomu, že politický systém velmi obtížně dospívá k racionálním rozhodnutím, neboť mezi politiky panuje nesmiřitelné soupeření.

Co je horší, vybičovaná atmosféra nenávisti způsobuje výrazné znechucení politikou, avšak příčiny tohoto znechucení, tedy, že jsou v nás samotných, si nepřipouštíme.

A v konečném důsledku se politika při neúprosném dělení „přítel versus nepřítel“ stává nesrozumitelnou a absurdní, což vidíme i nyní, když volíme hlavu státu. Namátkou vyberme jen některé podivné věci, které se objevují v aktuální přímé volbě.

- kandidují/kandidovali/chtěli v ní kandidovat lidé, pro které je prezidentská funkce začátkem jejich politické kariéry, byť by tomu mělo být naopak – zastávání nejvyšší pozice má být přece až na konci každé úspěšné profesní dráhy,

- premiér Petr Fiala, první profesor politologie v Česku hájící během svého vědeckého angažmá zcela zásadní antikomunistické postoje, nyní jako demokratického kandidáta označuje Petra Pavla, tedy muže, který otevřeně ve svých 25 letech přistoupil na spolupráci s komunistickým režimem a aktivně jej podporoval,

- naopak jediný kandidát s protikomunistickou a disidentskou minulostí, Jaroslav Bašta, byl všemi označen za arcinepřítele.

Těžko říct, co opravdu myslí Petr Pavel svým ústředním heslem „Vraťme Česku řád a klid“. Půjde po třiceti letech prezidentování mužů Listopadu 89 o návrat ke klidu a „řádu“ období do roku 1989, a to i když případně zvítězí Pavlův soupeř? Pokud ano, nebylo by se čemu divit. Jak uvedeno výše, zvrácené, ale námi oblíbené pojímání politiky jako boje dobra proti zlu, dovedla éra komunismu do dokonalosti ..... Nadto životopisy současných dvou prezidentských kandidátů jsou nám v části před rokem 1989 tak nějak bližší než elitářský a odcizený životopis Havlův, Klausův nebo Zemanův.

Co říci závěrem? Při tom všem úporném dělení na klaďase a záporáka přehlížíme jednu věc.

Dobro a zlo v realitě vůbec zřetelné nejsou. Svět není jednoduše černobílý, ale je šedivý, nudný a nejednoznačný. Kdo dobře vypadá a klidně vystupuje, může být uvnitř odlišný a obráceně. Petr nebo Pavel mohou splývat či se překrývat, jak naznačuje ve své aktuální úvaze uživatel Umělec2.

V čem jsou si oba stávající kandidáti podobní? Oba jsou zhruba stejně staří. Oba jsou podruhé ženatí. Oba své kariéry začali na konci minulého režimu. Oba tyto kariéry odvodili od vedoucího postavení svých otců. Oba rozumějí úzce své profesi, ve které jsou úspěšní. Oba odříkávají, co jim doporučí její PR týmy. A oba dříve tvrdili, že do politiky nepůjdou, nerozumí jí a ani jí rozumět nechtějí.