Vítězný únor

V tomto příspěvku nebudou rozvedeny všechny důvody, proč komunisté v únoru 1948 definitivně uchopili moc v Československu jako zemi, která v poměru k počtu svých obyvatel měla v té době jednu z největších komunistických stran na světě….Možná největší vůbec….

Spíše se z „Vítězného“ února poučme pro dnešní dny, osvětleme pouze některé faktory, za jakých se státu může zmocnit diktatura.

Nedemokratické ideologie dvacátého století, fašismus, nacismus i komunismus, jsou vystavěny na přesvědčení, že člověk je schopen poručit větru dešti.

Těchto myšlenek se chopí vůdcové, kteří tvrdí, že konají dobro. Podobný dobroděj dovede být velmi výřečný nebo má přinejmenším talent přesvědčit druhé o své pravdě. Především však má vlastnost, kterou lze popsat jako „vůli k moci“. Tedy má touhu vládnout, být v čele davů a manipulovat lid.

Naneštěstí se těmto neklidným intelektuálům v jejich dětství a mládí často odehrála nějaká křivda. Měli například nějakou tělesnou zvláštnost, pro kterou se jim ostatní vysmívali. Nebo ve svém povolání neměli štěstí a neprosadili se. Popřípadě měli despotické rodiče či vyrůstali v rozvrácené rodině.

Tak Klement Gottwald byl synem nemanželským, svými oběma rodiči vlastně odvržený.

Adolf Hitler a Josif Stalin své otce nenáviděli, protože byli násilníci a pijani. Jak Hitler, tak Stalin byli naproti tomu až příliš citově fixováni na matky a matčina smrt pro oba znamenala zásadní životní zlom. Jejich vlastní manželství, pokud se tomu tak dá říkat, byla fiaskem.

I další citově deprivovaní nešťastníci se díky některým svým vrozeným manipulátorským schopnostem vydají na politickou dráhu. Avšak z důvodu křivdy, byť se udála jenom jim, bytostně věří, že nespravedlivý a špatný je celý svět.

Je proto nutné jej opravit. Ukřivdění vůdcové se inspirují v pohodlném přesvědčení, že pokud se společnost jako stroj nějakým způsobem seřídí, křivdy a nepravosti se již nebudou dít. V jejich přesvědčení je posiluje některá z politických ideologií, která je zrovna v módě a která rovněž tvrdí, že pokud odstraníme určitý „problém“ (rozumějme určitou skupinu nepohodlných obyvatel), bude nebe navždy modré.

Zavedení obecného blaha a vymetení nepřátel musejí být celkové a definitivní. Proto je nezbytné k realizaci tak velkolepých záměrů využít státní moc a k jejímu uchopení dvě základní vlastnosti demokratického politického systému – svobodné volby a svobodu projevu (mimochodem tyto dva prvky pak po uchopení moci co nejdříve odstraní).

A právě zde přichází klíčová podmínka, při jejímž naplnění se napravovatelům světa podaří politickou moc získat. Musejí být do rozhodujících politických funkcí svobodně zvoleni. Legálně.

Je tedy nutné přesvědčit veřejnost, že se země ocitá v krizi, kterou je nutné řešit. Je nutné voličům namluvit, že také jim bylo ukřivděno, že za tyto křivdy někdo může a jen samozvaní napravovatelé cestou politických příkazů tyto křivdy odstraní.

K tomu svým politickým či obchodním umem využijí masová média. Nikoliv tak, že média obsadí policií a zakážou je. Tuto stránku vyřeší mnohem elegantněji tak, že média koupí nebo do nich dosadí své věrné. Zbraně nejsou potřeba, stačí sepsat smlouvy. Vše je opět zcela legální.

Není náhodou, že sdělovací prostředky, jak soukromé, tak veřejnoprávní, nás každou minutu utvrzují v tom, že svět se řítí do záhuby. Jde o nástroj v rukou vlastníků těchto médií, kterým voliče vlákají do náručí domnělého zachránce. Když ne nic, dá se na tom aspoň dobře vydělat, což je přece prvořadým cílem žurnalisty, neboť on koneckonců není nic jiného než podnikatelský subjekt. A ten i dle zákonné definice má dosahovat peněžního zisku.

Tak i naše dnešní společnost má své vlastní krize.

A novodobí zachránci se zcela stejnou logikou a se stejnou argumentací jako v roce 1948 nabízejí řešení.

V roce 2013 se objevila teze všelidového hnutí ANO o údajných zkorumpovaných tradičních stranách. Andrej Babiš, který (dle svých vlastních slov) v dětství zažil spartánskou výchovu od svého otce, začal hovořit o tom, že je zachráncem země.

Říkal, že chce Česko „zachránit pro naše děti“. Olbřímí předvolební plakát o vládě zajišťující štěstí pro naše malé potomky měla na svém sídle u Prašné brány v roce 1946 i Komunistická strana Československa....

V roce 2020 přišla krize covidová. Byla to další příležitost pro samozvané spasitele k tomu, aby mohli zachraňovat svět.

Přesně ve chvíli, kdy virus svůj mediálně vsugerovaný mobilizační potenciál ztratil, neboť společnost „buzeroval“ až přespříliš, nastaly krize válečná a energetická.

Také tyto krize jsou v mnohém vyvolány uměle. Také ony jsou prostřednictvím psychopatů v politických funkcích a pomocí médií neustále rozdmýchávány, a to v údajném zájmu na odstranění zla.

Vše se přitom děje za naší aktivní volební asistence a našeho souhlasu, bez kterých by domnělé „napravování“ a „dělání dobra“ nebyly možné.

Vládnoucí psychopaté do nás zaseli strach, kterým oni sami v dětství trpěli. A strachem nemocná společnost si do svého čela logicky volí minulostí postižené a svým způsobem nemocné muže.

V roce 1948 Češi komunistům uvěřili, protože si celý národ prošel protektorátem, tedy údobím úděsného strachu. Byl proto v dané době snadno zmanipulovatelný (zde opět poznámka pod čarou: na Slovensku komunistická strana po válce zdaleka tak úspěšná nebyla, protože Slováci protektorát neprožili).

I na nás se dnes chrlí strach, sice mnohonásobně menší než ten protektorátní, ale dramatická slova jako „válka“, „mobilizace“ či alespoň „záchrana planety“ slyšíme také. Rovněž komunisté v roce 1948 prezidentu Benešovi vyhrožovali válkou v ulicích, pokud jim neustoupí….

Únor 1948 se nazýval „Vítězný“. Ale ve skutečnosti to byla velká prohra. Přišli jsme na to po čtyřiceti letech.

Stejně tak dnešní vůdcové, co se tváři jako zachránci a humanisté, mohou být ve skutečnosti jen těmi, co nás považují za živé věci a nástroje svých zájmů. Kdy na to přijdeme?