Podporujme politiku jedné Číny

Na úvod této úvahy bych chtěl nejprve uvést historický exkurz. Od roku 1927 do roku 1949 probíhala v Číně občanská válka. Z důvodu stručnosti uvedu jen některé události. Nejprve došlo ke svržení takzvané militaristické vlády armádou nacionalistů pod vedením generála Čankajška. Poté došlo k několika různým komunistickým povstáním podporovaným Sovětským svazem. Mezi lety 1937 a 1945 byli Číňané dočasně a často spíše formálně sjednoceni v boji proti Japonsku, okupujícímu velkou část čínské pevniny. Po porážce Japonska se konflikt mezi komunisty a nacionalisty opět rozhořel v plné síle. Kvůli tomu, že komunisté často prováděli na svých územích pozemkovou reformu a rozdávali půdu bohatých statkářů menším rolníkům, povedlo se jim na svou stranu získat větší část obyvatelstva. To byl nejspíš hlavní faktor, vedoucí ke komunistickému vítězství. Čínská občanská válka skončila ústupem nacionalistických sil na ostrov Tchaj-wan v roce 1949. Od té doby se jak tamější Čínská republika, tak pevninská Čínská lidová republika považují za právoplatné nástupnické dědice Číny. Při pročítání této historie se člověk neubrání myšlence, že strany tohoto konfliktu, který způsobil miliony mrtvých a obrovské utrpení čínskému národu, by se daly charakterizovat jako jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, třetí za třikrát šest a čtvrtý za šestnáct plus dva.

Od doby občanské války se pevninská Čína a mnohem menší Tchaj-wan vyvíjely odděleně. Čínská lidová republika považuje Tchaj-wan za svou odštěpeneckou provincii a nevybíravě si ji nárokuje. K mezinárodnímu uznání ČLR jako reprezentanta Číny však došlo až v roce 1971, do té doby jím byla Čínská republika na Tchaj-wanu. Již v době korejské války v padesátých letech vyjádřily Spojené státy ochotu bránit Tchaj-wan proti komunistické Číně a toto spojenectví trvá dodnes. Až do devadesátých let vládl na Tchaj-wanu autoritářský režim Čankajškových pohrobků strany Kuomingtang. Jeho vláda ale ani omylem nedosahovala krutosti, bezohlednosti a nelidskosti komunistického režimu v pevninské Číně. Jeho jedním z nejhorších projevů byla politika takzvaného velkého skoku v padesátých letech, překotné industrializace, která způsobila rozsáhlý hladomor. Další z nich byla takzvaná kulturní revoluce v let šedesátých, kdy se diktátor Mao Ce-tung snažil upevnit svou moc rozpoutáním teroru a tažením proti všemu zastaralému nebo kapitalistickému. Další obětí čínského teroru se stal sousední stát Tibet, do padesátých let nezávislý, kde povstání v roce 1959 si vyžádalo více než milion mrtvých Tibeťanů, což byla většina populace této země.

Od konce sedmdesátých let došlo v komunistické Číně k liberalizaci ekonomiky a bezprecedentnímu rozvoji, který Čínu vynesl mezi supervelmoci, disponující obrovskou ekonomickou a vojenskou silou. Vláda vytvořila jakýsi hybrid bezohledného kapitalismu a pevné ruky jedné strany, která se i nadále zaštiťuje komunistickou ideologií. Moderní technologie jsou široce zneužívány ke sledování a kontrole vlastních občanů a virtuálního prostoru. Čína taky silně negativně zasahuje v zahraničí, kdy svými investicemi zadlužuje mnoho chudých zemí a tvrdě zde prosazuje své zájmy. Dalším jejím projevem je národnostní útlak obyvatelstva provincie Sin-ťiang a již zmíněného Tibetu.

Vývoj v Čínské republice na ostrově Tchaj-wan naproti tomu dospěl v devadesátých letech k demokratizaci společnosti a k tomu, že se Tchaj-wan stal rozvinutou asijskou zemí podobně jako Japonsko nebo Jižní Korea. To neznamená jen ekonomickou vyspělost, ale hlavně úctu k jednotlivému lidskému životu, kdy lidé mají svá nezcizitelná práva a svobody a můžou žít s důvěrou v případné zastání ze strany státu a společnosti.

Až se opět bude nějaký potentát z Čínské lidové republiky pohoršovat nad tím, že se stýkáme a obchodujeme s Tchaj-wanem, dal bych mu na to tuto odpověď. My samozřejmě podporujeme politiku jedné Číny. Uznáváme, že Čína by měla být sjednocena pro dobro svých občanů a pro jejich další rozvoj. Mělo by se tak stát pod vládou Čínské republiky v Tchaj-peji, která se vyznačuje tím, že je demokraticky zvolena svými občany, zajišťuje svým obyvatelům bezpečí, stabilitu, právní řád a svobodu, nešikanuje své občany zvráceným kreditovým systémem nebo odpíráním povolení k pobytu, nedevastuje životní prostředí své i jiných zemí, nevyrábí obrovské množství výrobků tak nízké kvality, že se z něj v zápětí stává jen zamořující odpad, nezneužívá moderní technologie orwellovským způsobem proti svým lidem i v zahraničí, nevměšuje se do politiky a voleb v jiných zemích, nenapadá své sousedy ani si nenárokuje území cizích států.

Myslím, že většině světa i samotné Číně by se značně ulevilo, pokud by tuto zemi spravovala demokraticky zvolená vláda v Tchaj-peji a Čína by tak od Indie převzala prvenství největší demokracie světa. Pokud bych byl politikem, podporoval bych v tomto smyslu politiku jedné Číny.