Učitelky, Platónova jeskyně a vláda filozofů

Ve filmu „Učitelka“ režiséra Jana Hřebejka „súdružka“ na slovenské základní škole učí v 80. letech minulého století ruštinu, vykládá dětem o partyzánech, kdy do těchto příběhů promítá své sexuální představy, a emigranty označuje za zrádce republiky. Na dané škole vede komunistickou stranickou organizaci. Na počátku 90. let stejná učitelka vyučuje angličtinu, náboženství a etiku.

Česká média zaměstnal případ jiné, skutečné učitelky, která byla trestně stíhána za výroky o ruské invazi na Ukrajinu, které pronesla ve vyučovací hodině. Tyto výroky na mobil nahráli její vlastní žáci.

Dané příklady ze školství upozorňují na několik věcí.

Za prvé, co se dnes zdá být odsouzeníhodné, může být za pár let přesně naopak.

Za druhé, orgány činné v trestní řízení (zde konkrétně policie, resp. státní zastupitelství) a vyškolení právníci dnes stejně jako kdysi podléhají atmosféře doby a politické manipulaci.

Za třetí, v souvislosti s tím, že výroky trestně stíhané učitelky nahráli tajně její žáci nelze neodkázat na již dříve vzpomenutého George Orwella, v jehož knize 1984 děti rovněž „hlídají“ své vlastní rodiče a pokud dítka zaslechnou nesprávný rodičův názor, neváhají otce či matku nahlásit.

A konečně za čtvrté, je zde Platónovo podobenství o jeskyni. Toto podobenství, stručně řečeno, obrazně ukazuje bytosti uvězněné a svázané v jeskyni. Za jejich zády je zeď a za ní plápolá oheň. Za zdí jsou jiní lidé, kteří nakládají s různými věcmi, např. vázami, sochami nebo kusy nábytku. Uvěznění lidé však vidí v důsledku ohně jen zvětšené či jinak zkreslené odlesky těchto věcí. Odlesky, resp. stíny, které vězňové v jeskyni vidí, tedy neukazují věci, jak skutečně vypadají, ale tak, jak mají vypadat dle manipulátorů přítomných za zdí.

Jeden z uvězněných v jeskyni se nakonec osvobodí a nahlédne za zeď, kde uvidí oheň a také to, že vězňům je umožněno vidět pouhý odlesk skutečnosti. Ke spoutaným se tento uprchlík vrátí, a snaží se jim říct, jak se věci mají. Uvěznění však pravdu nechtějí slyšet a uprchlíka raději zabijí.

Stejně tak my dnes vidíme jen některé skutečnosti a fakta. Média nebo různí influenceři, youtubeři a celebrity nám často říkají polopravdy. Jak o sobě, tak o světě kolem nás. Internet a sociální sítě jsou jakýmsi znásobením Platónovy jeskyně.

Vidět pravdu úplnou je stejně jako v době, kdy Platón o jeskyni psal, nepohodlné a ti, kdo mají snahu nám říct, abychom o sdělovaných informacích alespoň přemýšleli, se nám do navyklého obrazu nehodí. Poslouchat je nechceme nebo se je dokonce snažíme exemplárně a veřejně trestat.

Platón tedy problematičnost informací sdělovaných ve veřejné sféře viděl již ve starověku. Proto odmítal demokracii, neboť tvrdil, že lidé raději vidí povrchně jen odlesky věcí a nechtějí vidět pravou podstatu. Proto nejsou kompetentní vybírat si ty, kdo jim budou vládnout. Právě v důsledku této lidské lenosti demokracie dle Platóna degeneruje. Nakonec se v demokratickém zřízení děti bojí svých rodičů a učitelé mají strach ze svých žáků, píše Platón již cca v pátém či čtvrtém století před naším letopočtem.

Platónovské řešení problému demokracie však bylo problematické. Platónovo podobenství jeskyně je jeho zdůvodněním nutnosti vlády filozofů. Nemá vládnout povrchní a naivní lid, který se stará jen o své bydlo, ale údajně moudří filozofové, radí Platón.

Bohužel i to je utopie znamenající náběh na totalitní zřízení, neboť nemůžeme těm nejmoudřejším nařídit, aby byli u moci. Ostatně cílem demokracie není, aby vládli ti nejlepší. Cílem demokracie je pouze odstranění tyranie. Skutečnost, že odborník na společenské vědy nemusí vždy svoji funkci vykonávat ideálně, dokazuje i současná česká vláda, v jejímž čele stojí profesor politologie.

Řešením tedy není vytváření umělých plánů na řízení lidské společnosti. Řešením je příliš nevěřit tomu, že univerzální pravdu nabízí nějaká politická ideologie, ať již touto ideologií je liberalismus, socialismus nebo třeba feminismus. Nenabízejí ji ani média sledující vlastní zájmy.

Politika totiž nemá určovat pravidla chování, ale spíše vést k tomu, abychom nad tím, co je správné a co nesprávné sami přemýšleli. Řešením je o věcech diskutovat, nikoliv oponenty udávat a za názor je na veřejnosti pranýřovat.   

Jak totiž ukazuje Hřebejkův výše zmíněný film, ona údajná pravda většiny je velmi proměnlivá. Už v tom zmíněném starověku, kromě kritiky demokracie, totiž znali heslo „Pluralitas non veritas facit legem“, tedy že, schválení zákona většinou, ještě nezaručuje jeho správnost.