Kultura viny

V tomto týdnu byl uveřejněn nález Ústavního soudu ČR ve věci sporu pozůstalých s nemocnicí (viz www.usoud.cz).  

Tři žalobci v něm vinili lékaře z usmrcení (!) pacientky, své matky/manželky, kdy k tomuto usmrcení mělo dojít tak, že lékaři v terminálním stádiu nemoci rozhodli neprovést u pacientky resuscitaci. Neprovedli ji proto, že pacientce již nevratně selhávaly plíce i srdce v důsledku pokročilého onkologického onemocnění. Rozhodli se nechat pacientku v klidu a bez zbytečného utrpení odejít.  

Příbuzní však naopak ve své žalobě hovořili právě o usmrcení, neboť resuscitace mohla dle jejich názoru pacientce prodloužit život o několik minut, možná hodin. Zda jej mohla prodloužit na měsíce, zůstalo dle odborných znalců neprokázáno. Po tuto „prodlouženou“ dobu by pacientka byla nucena být na přístrojích a okolí by vůbec nevnímala. Příbuzní přesto po nemocnici požadovali za způsobenou psychickou újmu statisícové odškodné.

Ústavní soud, stejně jako předtím Nejvyšší soud a krajský soud, dospěly (jak zdůraznili ústavní soudci po velmi pečlivé úvaze) k názoru, že v tomto případě se o usmrcení nejedná.

Úmrtí blízkého člověka je pro příbuzné tragická věc.

Co však o naší společnosti vypovídá fakt, že se nejvyšší soudní instance detailně zabývají případem, kdy v nemocnici dojde k přirozené a nevyhnutelné smrti způsobené nevyléčitelnou chorobou? Ke smrti, s níž ani dnešní špičková medicína nic neudělá?

Co o naší společnosti vypovídá, že soudci pečlivě uvažují, rozmýšlejí, analyzují a meditují nad úplně přirozeným rozdílem mezi tím, když někdo někoho z nedbalosti fatálně srazí na přechodu (usmrcením) a tím, že někdo zcela přirozeně zemře po těžké nemoci?

Celá soudní kauza vypovídá o jednom. Jsme, nikoliv racionálně ale emočně, ovládáni „kulturou viny“.

Kultura viny znamená, že nepříznivé události, jako např. přírodní katastrofa nebo smrt, nejsou považovány za přirozenou součást našeho bytí, ale jsou naopak vnímány jako komplikace, které by nemusely nastat, pokud by údajně někdo nepochybil.

Tak smrt není z pohledu výše uvedených žalobců pojímána jako vyústění nevyléčitelné nemoci či stáří, ale jako něco, čemu jsme s to vždy předejít, resp. co lze alespoň nepatrně oddálit.

Tak slunce už není dle kultury viny zdrojem života na Zemi, ale něčím, co nás zničí. Zhoubné sluneční záření jsme si sami způsobili. Místo, abychom si pár horkých dnů v roce užili, v rámci internetového tlachání hledáme viníka tropického počasí.

Kultura viny se však neprojevuje jen zbytečnými soudními spory nebo žehráním na horké počasí v červenci.

Je především projevem dvou trendů, jen na první pohled stojících proti sobě.

Jednak je odrazem mylné víry v sílu a vůli člověka. Víru v to, že cenu má jen život, ve kterém přineseme nějakou oběť. Přebíráme tím nevědomě rétoriku komunistického manifestu, kde se tvrdí, že boj člověka proti nepřátelům začíná již od jeho narození.

Jde o boj za nahrazení dobrého ve jménu lepšího, aniž bychom věděli, co se tím lepším míní. I v programu Evropské unie zní „Pro lepší Česko“, „Pro lepší příběhy“. Lepší v čem? Především v tom, že se už nebudeme spoléhat na sebe, ale na stát či na nějakou mocnější autoritu.

Celý tento boj za ono „lepší“ nakonec povede k podřízení se nějaké utopické myšlence. A právě v tom spočívá hlavní kouzlo, hlavní kouzlo kultury viny.  

Budeme totiž zbaveni odpovědnosti.

Stejně jako se pacient či jeho příbuzní chtějí zbavit odpovědnosti a touží rozhodování přenést na lékaře. Jak by ale opravdu reagovali, kdybych se jich ve výše uvedeném případě doktoři zeptali „Máme resuscitovat?“. Unesli by tuto odpovědnost? Toto rozhodnutí? Nikoliv. Pohodlnější je zpětně hledat viníka v někom, kdo se měl o mě či moje blízké postarat.

Avšak taková atmosféra vzájemného obviňování povede ke strachu a nedůvěře a k tomu, že v zájmu bezpečí se ztratí jakákoliv svoboda.

Extrémním (a doufejme nepravděpodobným) důsledkem kultury viny a namyšlené víry ve všemocnost člověka či potažmo nějakého vůdce budiž pak přístup jiné totalitní ideologie, nacismu, když její zvěstovatel těsně předtím, než se střelil do hlavy, řekl, že ti, co boj za lepší svět přežili, jsou k ničemu, neboť ti dobří už padli.