O pravici, levici a nekonaném koncertu

Ve veřejné diskusi dnes často slyšíme, že tradiční dělení „pravice vs. levice“ je překonáno.

Ujasněme však nejprve, co přívlastky „pravicový“ nebo „levicový“ vlastně znamenají. Lze samozřejmě vyjmenovat spoustu odrážek popisujících, co pod daná slova můžeme zahrnout, nicméně zjednodušeně je možné říci toto:

pravicový pohled znamená skepsi co do možnosti svět nějak výrazněji řídit. Zastánce pravice říká, že zásahů státu do společnosti má být co nejméně a člověk si se svými starostmi a radostmi má nejlépe poradit sám. Jakákoliv výraznější regulace vede k nesvobodě a v extrémním případě k totalitě, varuje člověk pravicový.

Naopak levicové stanovisko věří více státu, popř. společnosti než jednotlivci. Tvrdí, že pro soudržnost a klidné soužití lidské pospolitosti je lépe, pokud jednotlivé občany stát více hlídá, napravuje nespravedlnosti a pečlivě dbá, aby malé ryby nebyly sežrány velkými.

Dříve se toto dělení odráželo v Marxem popsaném napětí mezi pracujícími a vlastníky výrobních prostředků.

Je pravdou, že tento ekonomický konflikt již ve společnosti není tak významný, neboť práva pracujících jsou garantována řadou právních předpisů a v praxi více méně dodržována. Pracující člověk si dnes může dovolit věci pro něj dříve nedostupné.

Konflikt pravice v. levice však přesto zůstává.

Stále jsou tu politikové, kteří brojí proti zásahům státu do rodiny, do ekonomiky nebo do pravomocí obcí. A na druhé straně jsou zde politikové, kteří by chtěli držet kuratelu nad správností a chtěli by více zasahovat, podporovat, odstraňovat, vychovávat.

Typické pro dnešní dobu ale je, že se poněkud přemalovaly značky.

Zůstaneme-li v České republice pak ti, co si dříve říkali „pravicoví“, např. ODS, lidovci nebo TOP 09, dnes stojí nalevo. Naopak do konzervativní role obhájců tradičních hodnot jsou tlačeni SPD a paradoxně třeba i komunisté, sociální demokraté nebo dokonce ANO, které původně bylo proti všemu tradičnímu ….

Dělení na pravici a levici tedy zůstává, byť prosazovatelé těchto názorů mají jiné dresy nebo si jinak říkají. Nejsou například levicoví, ale pirátští, přece i v tomto pirátském přívlastku je jakási revolučnost.  

Politická scéna je však přebarvováním zmatenější, chybí v ní ucelený program a politikové jen reagují na momentální podněty, a to i takové, které se věcí veřejných vůbec netýkají.

Tekutost je způsobena globalizací, jakýmsi sjednocením životního stylu, růstem životní úrovně a v neposlední řadě sociálními sítěmi, které umožňují, aby se i politik vyjadřoval zkratkou ke každému problému a snažil se zalíbit voličům. Prioritou pro něj není program, ale co nejvíce břitký tweet, který v přehlceném informačním prostoru zaujme.

Neplatí již staré churchillovské pravdy o tom, že kdo není v mládí levicovým, nemá srdce, a kdo ve stáří není pravicovým, nemá rozum. Popřípadě, že bez pravice bychom zblbli a bez levice ustrnuli.

Dnes je to naopak – mladí fandí dříve pravicovým, staří jsou nalevo. Plány, jak neustrnout a jít pokrokově kupředu přináší pravicový premiér Fiala a spol.

Ilustrativní, drobnou, ale o to více názornou ukázkou tohoto zmatku je neuspořádání koncertu ruské operní divy v Praze. Na počátku nekonání této akce stal Jiří Pospíšil, politik, předseda kdysi poměrně tvrdě pravicové TOP 09. Právník a mimo jiné politický otec nového občanského zákoníku. Tento kodex účinný od roku 2014 v jednom ze svých úvodních ustanovení říká, že občan má právo „brát se o vlastní štěstí“. Ve Sbírce zákonů má záměrně pořadové číslo 89, aby i symbolicky bylo odkázáno na to, že nový zákoník odkazuje na hodnoty „revolučního“ roku 1989, tedy svobodu, soukromí a práva jednotlivce.

Dnes však Jiří Pospíšil na občanech nic nenechal. Levicově přemýšlel za ně. Shora prosazoval rozhodnutí o tom, že divák neuvidí operní zpěv ale zřejmě folkového písničkáře. Šlo přitom jen o doporučení, jak doktor Pospíšil zdůraznil. „Podívejte, soudruzi, já vám ten koncert nezakazuju, ale na druhé straně ho nemůžu ani povolit“ pokrčil by blahosklonně rameny Rudolf Hrušínský v roli tajemníka komunistické strany ve filmu Bílá paní.

Do hlavy nikomu nevidíme, ale kdysi pravicový Jiří Pospíšil to v levicové snaze zdokonalit a chránit svět patrně myslí dobře. To mu nelze upřít. Má srdce. Chce Ukrajinu morálně podpořit proti brutální ruské agresi. Toto je myšleno bez jakékoliv ironie.

Proč však nedal šanci rozhodnout přímo diváky, kteří by jistě byli schopni si sami vytvořit vlastní názor a vyjádřit jej například tím, že na koncert vůbec nepřijdou? Nebo se jej zúčastní, ale na klopu slavnostního obleku si připnou žlutomodrou stužku či na konci jen vlažně zatleskají? Pokud by k tomuto došlo, podpořila by taková gesta Ukrajince mnohem více než jakákoliv „doporučení“ dávaná od politiků z jejich slonovinové věže.

Pokud je mi známo, koncert ruské operní pěvkyně žijící v Rakousku, byl v Praze vyprodaný. Občané zjevně měli jiný názor než předseda TOP 09. Jiří Pospíšil tak může skončit jako každý levicový člověk, který to se svou snahou o politickou nápravu světa přežene.

Svojí politickou aktivitou dosáhne přesně opačného účinku, než zamýšlí.

Ukrajinu neposílí. Naopak spíše vzedme další vlnu nesouhlasu s válkou a s tím, jak negativně zasahuje náš svět, jak nejen zabíjí ty, kdo v ní musí bojovat, ale jak také ovlivňuje naše každodenní rozhodování. Jak například určuje, na který koncert nebo sportovní utkání smíme jít.