Václavák

Podíváme-li se na záběry z Václavského náměstí v Praze, kde se 16. 9. 2023 uskutečnila protivládní demonstrace, je v nich vidět zvláštní symbolika.

Zatímco odpůrci Fialovy vlády měli české státní vlajky, pak naopak podporovatelé vlády stojící odděleně v prostoru za sochou sv. Václava měli vlajky jiné - ukrajinské, americké, duhové nebo tmavě modré unijní.

Do roku 1989 bylo ze všech stran státní mocí, jejímž jménem tehdy mluvili i umělci, učitelé a média, do hlav vtloukáno žáčkům i dospělým, že hodní jsou Rusové a zlí jsou Američané. Na akcích, které byly pořádány státem, visely rudé sovětské vlajky se žlutými srpem a kladivem v rohu. Pokud dítě ve výtvarné výchově namalovalo vesmírnou raketu s nápisem „USA“, bylo soudružkou učitelkou důrazně pokáráno. Když Sovětský svaz vpadnul do Afghánistánu (nebo předtím k nám), bylo to vykládáno jako nutná mezinárodní pomoc. Když USA vpadly v roce 1983 do Granady, šlo o projev militarizace a imperialismu Ameriky.

O třicet pět let později je vše přesně obráceně.

Hodní jsou, a to opět dle vlády, médií i většiny kulturní obce, Američané, a zlí jsou Rusové. Na českých vládních budovách vlají vlajky ukrajinské. Kdo zpochybní proukrajinský pohled, může být vyhozen z práce či dokonce trestně stíhán. Přepadnou-li USA jinou zemi na základě smyšlených údajů tak jako v r. 2003 Irák, decentně se mlčí, byť právě tato událost z velké míry způsobuje dnešní migrační problémy. Je-li naopak agresorem Ruská federace, nerozpakuje se Česká republika mluvit o nutnosti odvetných akcí a příčiny celé věci je zakázáno podrobněji rozebírat.

Pokud takto na střídačku naše vlády i média tvrdí, který spojenec je momentálně ten správný, pokud se na demonstracích vždy mává jinou vlajkou, je opravdu něco v nepořádku. A to s celou českou společností.

Vlak darů Stalinovi, ekonomický tygr střední Evropy v 90. letech, best in covid, nejvíce proukrajinský stát.

Kde se berou tyto extrémní a až nezdravě nadšené, někdy naivní, české přístupy?

Samozřejmě příčiny tkvějí v historii.

České politické elity od poloviny 19. století neměly zkušenost s vlastním státem ani několika generacemi vypěstovanou dovednost v zacházení se všemi nástroji státní moci, zejména v oblasti zahraniční politiky.

To se projevilo už při založení masarykovské republiky.

Opojeny úspěchem v roce 1918 nedokázaly místní politikové „tlumit“ český triumfalismus a učinit vše, co bylo možné, pro zabezpečení státu aktivní zahraniční politikou (tak jak to později činil například Izrael) i velkorysou politikou národnostní uvnitř země.

Náš politický horizont, zakrnělé sebevědomí a z toho plynoucí neschopnost samostatně jednat odpovídaly a i dnes odpovídají sociálnímu původu celého národa i jeho elit.

„České“ devatenácté, dvacáté a nyní jednadvacáté století jsou proto spojeny s výkyvy, které jsou zde každých dvacet až třicet let.

Znamenají vždy snahu o totální vymazání politického „nepřítele“ z mapy, neschopnost přistoupit na prostý fakt, že více různých názorů může být opodstatněných, ale naopak téměř vždy fanaticky prosazovat jen jeden „dobrý“. Argumenty jsou to kýčovitě morální, nikoliv věcné. Jakýkoliv ústupek je považován za slabost a mravní relativismus.

Odpůrci vlády jsou vždy podplacení, tedy morálně nečestní. Toto hlásali komunisté, Babiš a dnes ministr vnitra Rakušan.

Argumentuje se přitom vždy „zájmy lidu“, dnes se říká „zájmy občanů České republiky“ a těmi „správnými“ hodnotami.

Bez ohledu na to, že kdysi dříve platil přesný opak.