Hokynáři proti moralistům

Má být demokracie aplikací morálky? Položme si tuto otázku v souvislosti s aktuálním výročím uzavření Mnichovské dohody.

Že morální kritéria pravdy a spravedlnosti nejsou v běžné politice aplikovatelná, nejlépe prokazuje případ Edvarda Beneše.

On sám v roce 1940 prohlásil, že nedělá spravedlnost, ale politiku. A podle toho se řídil. V r. 1938 kalkulovaně dospěl k názoru, že Československo mnichovský diktát přijme. V r. 1942 - opět počtářsky - rozhodl, že bude použita kulka pro Heydricha. Co tedy Beneš byl z pohledu pravdy? Kapitulantem nebo hrdinou? Platí tak skutečně jedna univerzální pravda?

Nikoliv, protože vždy je zde ono počtářství, v němž politik zpravidla vychází z neúplných informací, časového kontextu i své osobní zkušenosti. Pravda mu mnoho neporadí. Neporadila ani Benešovi v roce 1938, 1942 či 1948. Tehdy Beneš musel jednat dle momentální situace a neměl luxus čekat na řešení, která by obstála z morálního pohledu. Proto je zbytečný povzdech o ztrátě iluzí z demokracie. Vždy bude počtářská, kalkulovaná, tj. zřejmě pro někoho málo vznešená.

Křižácký boj za pravdu a revoluční ideály jsou (mají být) totiž typické nikoliv pro demokracie, ale právě pro režimy nedemokratické. Do běžného demokratického provozu se univerzální morální kritéria nehodí, protože se jimi argumentovat nedá a stavějí politickou soutěž právě do oné polohy boje dobra a zla, která však vede k tomu, že se demokracie nakonec zablokuje. Tak dopadla i názorově polarizovaná demokracie prvorepubliková, což se projevilo v době volby Edvarda Beneše prezidentem. Tehdy, tj. v roce 1935, kdy se mandátu vzdal T. G. Masaryk, se rozpadla ona pročeskoslovenská, resp. prodemokratická jednota tehdejších stran a do Benešova tábora byli přijati komunisté. Je jen náhodou, že po roce 1945 nebyla obnovena ani jedna politická strana, která se o deset let předtím postavila proti Benešovi jako prezidentskému kandidátu?

Zde se ukazuje, že První republika neměla až takovou vnitřní sílu, což ostatně prokazuje i to, že onen středoevropský ostrov demokracie tak snadno a bez nápadné vnější asistence po roce 1945 skončil v rukou komunistů. Není přece možné, aby ona údajně skvělá prvorepubliková střední třída vidící smysl v demokracii tak rychle zmizela. Komunistický převrat proto nebyl jen dílem vnějších sil či politickou hrou dravých komunistických nápadníků moci v jejich temných kancelářích. Jeho základy zde byly již před válkou, a to mimo jiné v samém jádru předválečné československé demokracie nemocné v důsledku politiky pojímané jako boj dobra se zlem.

Avšak právě roky 1938, 1948, 1968, 1977 i 1989, tj. vlastně celé „české“ dvacáté století, dokonale zapadají do stále převládajícího a dosud trvajícího diskurzu o morálce a ušlechtilém, dobrém lidu otravovaného zlými politiky. Jak ve své knize Češi a jejich komunismus uvádí francouzská historička Françoise Mayer, české dějiny jsou v daném duchu často spíše vyprávěny ve smyslu „co by, kdyby“ namísto toho, aby se hodnotily reálné politické události. Stejně tak jsou českými ikonami dle F. Mayer vždy osobnosti, které mravně stojí nad reálnou a přízemní politikou – daná charakteristika je typická nejen pro Jana Husa, ale i J. A. Komenského, T. G. Masaryka či Václava Havla. Zvláště názorná je v tomto smyslu pro Čechy velmi citlivá a tragická osa Mnichov 1938 – srpen 1968.

Tak se v souvislosti s Mnichovem diskutuje, zda se Češi měli a mohli bránit, a jak by to celé dopadlo, byť za tehdejších historických, vojenských a politických okolností byla obrana zcela bez perspektiv. Přesto ona virtuální debata umožňuje, aby se lid vykresloval jako hrdinný, kdežto politici jako zrádci. Obdobné pak platí o popisu událostí okupace v roce 1968, jejichž odkaz se ve veřejné a kulturní debatě po roce 1990 objevuje snad nejvýrazněji. V kolika českých filmech a seriálech natočených v posledních dvaceti letech byl použit motiv sovětské okupace a hlášení rozhlasu z noci na 21. srpna 1968? Retrokomedie Pelíšky, Báječná léta pod psa, Rebelové, seriál Vyprávěj či dramata Anglické jahody nebo Zemský ráj to na pohled jsou nejtypičtějšími příklady. A vše je v nich zobrazováno opět v duchu demokratického lidu zrazeného politikou. Zapomíná se však, že i v šedesátých letech měl komunistický režim stále velmi významnou podporu značné části českého obyvatelstva a tání bylo započato spíše reformou shora. Proto nikdy nemělo a ani nemohlo mít primárně antikomunistický charakter a v kontextu mezinárodní situace zřejmě ani šanci na úspěch. Západní historikové pak dodávají, že následná okupace vojsky Varšavské smlouvy neměla v první řadě za cíl zachránit komunismus v Československu jako spíše uchovat z vojenského hlediska nenarušené nárazníkové pásmo, které si sověti ze střední a východní Evropy vytvořili proti možnému útoku ze Západu. Jak rok 1938, tak 1968 jsou tedy často debatovány v souvislostech, které pomíjejí skutečné okolnosti. Konečně ani za Chartou 77 nestála významná společenská síla a sami chartisté tvrdili, že chtějí provozovat nepolitickou politiku, na morálce založenou politiku. Nakonec ale komunistický režim v roce 1989 nepadl ani tak dílem disentu, ale zejména proto, že se většině obyvatel začal jevit jako nevýhodný.  

K moderní české historii proto nelze přistupovat tak, že český lid je ryze demokratický a ve svém demokratickém rozletu je omezován pouze nějakou nepříznivou silou přicházející zvenčí. Pokud bychom tento schematický pohled opustili, nemuseli bychom se dnes podivovat nad tím, proč komunismus z české společnosti nejen nezmizel, ale proč osmnáct procent hlasů ve volbách v roce 2013 získá hnutí, jehož šéf nevyvrátil spolupráci s komunistickou tajnou policií a své někdejší členství v KSČ vysvětluje tak, že nevěděl, co komunismus znamená.

A rovněž bychom nemuseli o demokracii ztrácet iluze, jak tvrdí Pavel Kosatík, scénárista seriálu České století, jehož díl o Mnichovu včera uvedla Česká televize.

Dnešní česká demokracie je totiž v jistém ohledu funkčnější než demokracie prvorepubliková, protože v roce 1998 došlo k převzetí moci levicí od pravice a v roce 2006 se událo totéž v opačném gardu. Podobnou vládní výměnu nejen prvorepublikové dějiny, ale ani dřívější dějiny českých zemí, nepoznaly.

Právě o střídání vlád je demokracie. Není o boji moralistů proti hokynářům, je o svobodné možnosti vybírat politiky.

Nikoliv pragmatický, ale náš občasný moralizující přístup k dějinám, který i demokracii pojímá nikoliv jako prostou rozhodovací či volební proceduru, ale boj za kolektivní blaho, má přitom kořeny hluboko v české historii, a to již v Husově postavě, na niž odkazuje Masaryk, tj. v onom kultu zápasu za pravdu, v rámci něhož často chybí respekt a tolerance k opačnému názoru. České dějiny tedy často nejsou ve veřejné debatě věcně a s odstupem popisovány, ale spíše konstruovány ve stylu duchovních a kulturních hodnot, resp. toho, co by správně mělo být. S tím spojený morální patos pak zamlžuje reálná historická fakta. A podobný přístup ke skutečnému poučení z historie bohužel příliš nepřispívá.