Za totáče

O Listopadu 89 se obvykle mluví jako o konci totality. Slovo „totalita“ je však nejen v běžném hovoru, ale i mezi novináři či vrcholnými politiky poněkud nadužíváno.

Je přirozené, že hovorový nebo zpravodajský jazyk je zkratkovitý a nemůže zabíhat do historických nuancí. Přesto se zeptejme. Byl odstraňovaný režim v Československu na konci 80. let skutečně totalitní?

Zjednodušeně řečeno se totalitním režimem rozumí společenské uspořádání státu, v němž vládne jedna strana (nebo jeden vůdce), a je prosazována jedna ideologie (tedy jeden ucelený a „správný“ názor na uspořádání věcí jak soukromých, tak veřejných). Dále je ze strany státu uplatňován monopol na informace a konečně státní moc masivně prostřednictvím tajné policie pronásleduje a terorizuje své odpůrce případně i ty, kdo nejsou dostatečně aktivní při podpoře režimu.

Kategorie „totalita“ a „demokracie“ jsou však obecné a modelové, učebnicové.

V praxi těžko nalezneme zcela bezproblémově fungující demokracii. Stejně tak velmi zřídka najdeme stát, který by byl zcela totalitní. Tzn., stát, kde neexistuje absolutně žádný odpor, všichni mají jen jeden názor a obyvatelé totalitní moc beze zbytku poslouchají a respektují. V minulosti se těmto typům „dokonalých“ totalit, které vykazovaly všechny teoretické znaky, blížilo nacistické Německo zejména v období druhé světové války. Dále Stalinův Sovětský svaz na konci třicátých let a následně po válce. Dnes je to režim severokorejský.

Československo znaky totality nejvýrazněji vykazovalo od února 1948 do zhruba (tuto přibližnost zdůrazněme) konce padesátých let. Avšak Československo v letech šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých je sice stále diktaturou, ale již změklou, byť v každé ze tří zmíněných dekád změklou poněkud jiným způsobem.

Žádný člověk nestojí na místě, nějak se vyvíjí, stárne, mění. Stejně to platí i pro společnost a celé její politické zřízení. Pro většinu nedemokratických režimů je přitom typické, že se spíše postupem času a vývojem zmírňují. Z tohoto pravidla však existují výjimky, kterými jsou například Rusko, bohaté ropné státy kolem Perského zálivu nebo Čína. Tyto nedemokracie zůstávají po delší čas nejen poměrně tvrdé, ale také stabilní. Děje se tak zejména z důvodu jejich nerostného bohatství nebo velké rozlohy, tedy z důvodů geopolitických, kdy dané faktory pomáhají udržet nejen určitou ekonomickou úroveň, ale i mezinárodní nedotknutelnost těchto režimů.

Pokud se vrátíme do komunistického Československa těsně před pádem nedemokratického režimu, tedy na konec 80. let, pak vládnoucí komunistickou ideologii a hesla o Národní frontě, vedoucí úloze strany a věčném spojenectví se Sovětským svazem už nikdo nebere vážně. Zprávám v tisku a televizi se rovněž nevěří.  Komunistický režim je stále více konfrontován s ekonomicky vyspělejším Západem. Objevují se opoziční skupiny i občasné veřejné protesty, byť nepočetné a nepříliš intenzivní. Režim už nevyžaduje aktivní podporu, ale spokojí se s tím, když občané jsou zticha.  

Ostatně kdyby moc v listopadových dnech roku 1989 skutečně byla totalitní, nezkolabovala by tak snadno a bez odporu. Komunisté ale už žádnou jistotu necítili, proto nenašli k tvrdé represi odvahu.

Nešlo tedy o totalitu, kde by nekompromisní vládnoucí moci bylo totálně podřízeno absolutně vše a kde nad každým visel meč brutální perzekuce tak jako v letech padesátých. Vládnoucí komunistická garnitura byla spíše k smíchu.  

Přesto dnes máme tendenci celé období až do samotného Listopadu 89 označovat právě za totalitu. V hovorové mluvě se rovněž vžilo familiární označení „totáč“, resp. „za totáče“.

Otázka, jak označíme režim, který jsme v r. 1989 odstranili, přitom není jen planým teoretizováním. Podíváme-li se na ekonomiku, stát ji do r. 1989 sice formálně (totálně) celou ovládal, ve skutečnosti však byly ekonomické (tehdy tzv. odběratelsko-dodavatelské) vztahy provázány řadou úsluh, ústupků, známostí, s velkým vlivem jednotlivých „papalášů“ ve funkcích ředitelů, náměstků a tajemníků. To vše se negativně přelilo do průběhu privatizace.

Hlubším problémem ale je, co vlastně ono hezké české „totáč“ podvědomě znamená z pohledu sociálního.  

Totáč je v tomto smyslu pojímám jako špatné počasí nebo běžná viróza, tedy jev, který bez našeho přičinění přijde a zase odejde.

Slovo „totáč“ rovněž zdůrazňuje (a znovu aniž bychom si to uvědomili) represivní a tvrdou stránku minulého režimu. Alibisticky a mylně si tak namlouváme, že bolševická moc byla až do posledních chvil opravdu „totalitní“, nepřemožitelná, nemohli jsme proti ní nijak bojovat a museli jsme se jí podrobit.

Totáč tedy znamená naše vyvinění. Za režim jsme nemohli, dělali jej výhradně ti nahoře, my sami jsme totalitní myšlení neměli, jen jsme se nuceně přizpůsobili něčemu, co bylo neporazitelné.

Jak je toto pojímání mylné, a naopak jak hluboce jsou nám minulý režim a zejména jeho myšlení přirostlé k srdci, dokazuje celý polistopadový a zejména současný vývoj.

Principy prosazované minulým režimem v nás zůstaly, aniž si toho všímáme. Zůstaly v nás právě proto, že po většinu období 1948 - 1989 o totalitní režim nešlo. Byl to naopak o systém, se kterým společnost uzavřela kompromis a stejně tak kompromisně se s ním rozešla. Byl to režim tak trochu náš. O to více se vryl pod kůži, o to víc nám svým způsobem vyhovoval a o to více bychom se k němu možná rádi vrátili.

Proto tak snadno dnes, 34 let po konci komunismu, zapomínáme a zároveň přistupujeme na podstatu komunistické ideologie před rokem 1989.

Vládní politikové mají dnes obdobný slovník jako dříve. Dokonce jde v některých případech jen o jazykový překlad příslušných výrazů.

„Vy myslíte pokrokovo, Kefalín. Vy ste marxista“ říká známý major v Černých baronech. Dnes je namísto marxistického slova „pokrok“ užíváno anglické „progres“.

Namísto třída se užívá pojem komunita. Namísto světonázorovosti máme hodnoty, namísto pětiletky se hovoří o budoucnosti a údělu.  Opět si myslíme, že můžeme zvrátit přirozený stav věcí a poroučet větru, dešti.

Není boj třídní, ale boj za správné názory. Kdo má názor jiný, není jenom oponent, je rovnou nepřítel, kterého je třeba odstranit.

Jeden názor znovu hlásá tisk a televize.

Nepřítel je přitom podloudník, který vše dělá pro peníze, stejně jako kdysi disidenti.

Vzývá se jednota, nikoliv mnohost. V jednotě je totiž síla. „SPOLU“ to dokážeme, říká vládní koalice pod vedením dříve zapřisáhlého antikomunisty.

A především. Opět se soustředíme na zářnou budoucnost, na kterou „je třeba se připravit“. Vzýváme  smyšlený cíl, v jehož středu není člověk, ale cizí prvek, o němž vlastně nikdo neví, co si pod ním má představit.

Člověk jako jednotlivec je v této velkolepé snaze o krásný zítřek degradován na nežádoucí problém, který brání zářné budoucnosti dosáhnout. Je proto nutné mu přistřihnout křidýlka.

Jak pro politiky, tak pro nás je totiž mnohem snazší snít o vysněném budoucím světě než bolestivě přemýšlet o nás samotných nebo o současnosti a ještě bolestivěji o minulosti.