Lesk a bída velkých vypravěčů

První polovina dvacátého století byla ovládnuta velkými příběhy, které nám vypravovali stejně "velcí" myslitelé či řečníci. Tvrdili lidstvu, že věci tak, jak existují, jsou špatné a nespravedlivé a musejí se změnit, abychom se všichni měli dobře.

Proč se tito novodobí věrozvěstové objevili zrovna v čase počínajícího moderního věku je nasnadě.

Nahradili církev, která do té doby měla monopol na předávání názorů na svět. A nahradili ji mnohem arogantnějším a brutálnějším způsobem. Své učinily i moderní vynálezy umožňující lépe šířit psané i mluvené slovo. V neposlední řadě do veřejného prostoru vstoupily masy, které bylo nutné strhnout a přesvědčit je o tom, že svět je nutné napravit. K této nápravě měly být použity vládnoucí struktury moderního státu.

Ve svých vyprávěních novodobí intelektuálové také řekli, že musíme některé skupiny obyvatel odstranit, abychom onoho vykonstruovaného ideálu dosáhli. Vytvořil se tedy politický recept, který se použil na chování lidí. Ti, kdo do receptu nezapadali, byli pronásledováni a trestáni.

Nacistické "konečné řešení židovské otázky" nebo bolševický „třídní boj“, který měl vyvrcholit odstraněním jedné třídy druhou, jsou finálními a tragickými důsledky těchto
zpočátku krásně nakreslených příběhů.

Aplikování těchto předem vystavěných konstruktů či přesněji řečeno do krajnosti zahnaných politických ideologií na životy konkrétních lidí, je přitom v příkrém rozporu s principem demokracie, byť se na demokracii mnohdy odvolávají.

Demokratické vládnutí ale ve skutečnosti stojí na tom, že lidé v pravidelných volbách vyjádří, jaké problémy je tíží a vyberou způsob, jakým je chtějí řešit.

Naproti tomu horkokrevný aplikátor politické ideologie sedící ve své pracovně tuto demokraticky projevenou vůli zcela opomíjí a snaží se všem vnutit svůj vlastní pohled na svět a své vlastní škatulkování.

Adolf Hitler tento pohled označoval za "světový názor", což byl šikovně zavádějící termín, neboť ve skutečnosti samozřejmě nešlo o názor světový, ale názor jednoho člověka. Karel Marx pak vznešeně hovořil o dialektice dějin.

Co na tom, že samotní teoretikové se ve svých soukromých životech vlastními recepty neřídili.

Marx nikdy továrnu nenavštívil, V. I. Lenin až ve chvíli, kdy byl u moci. S příslušníky proletariátu se tito teoretici nestýkali.

Nabízejí se však dvě jiné důležité otázky.

Nejen proč nadšení mluvčí lidu tak rádi tyto příběhy vyprávějí (ta je částečně odpovězena výše), ale také proč těmto příběhům velmi snadno podléháme a věříme jim.

Odpověď je poměrně jednoduchá. Tyto příběhy nabízejí snadná a útěšná vysvětlení. Jak pro své vypravěče, tak i pro posluchače.

Jednoznačně je v nich stanoveno, co je správné a co ne. Na základě nich člověk naráz přesně ví, jak se má chovat a kam patří.

Nemusí přemýšlet, stačí se řídit podle nějakého předem daného receptu, který mu vysvětlí nejen, jaký má mít politický názor, ale také jak má žít, jakou vykonávat práci, jakým jezdit autem či proč se nějaké věci dějí a jak je vhodné je řešit.

Jak naložit se svým životem, je přitom věcí každého z nás. Paradoxně však tuto přirozenou úvahu od nikoho slyšet nechceme.

Požadujeme naopak sdělení o tom, kdo za všechno může, resp. kdo způsobil, že se nám v životě nedaří.

Nikdo nechce od intelektuála na sociálních sítích slyšet vysvětlení nudná nebo dokonce nepříjemná. Už vůbec není přípustné přiznat, že ani on vlastně nezná důvody, resp. příčiny toho, proč se některé věci dějí. Že také on tápe.  Nedejbůh říct, že za našimi životními nezdary stojí naše vlastní chyby.

V ochotě přijmout velké politické ideologie s jejich všeobjímajícími vysvětleními tkví příčiny, proč přestáváme být opatrní.

Namísto toho, abychom příliš velkou politickou moc považovali za něco nebezpečného,
máme naopak tendenci velkým vypravěčům svěřovat stále více a více kompetencí a dovolujeme jim odstraňovat překážky snadného vládnutí (viz pravidelné zmínky o zbytečnosti Senátu, aktuální debata o odstranění práva veta v EU, popřípadě stále širší kompetence státu zasahovat do soukromí).

A také dnes stále častěji slyšíme, že věci, které zde dosud byly, nestojí za nic.
Opět je šíří teoretikové aspirující na to, že jen oni jsou dostatečně moudří, aby věděli, jak se má lidstvo chovat.

Dle nich jsou špatné tzv. tradiční politické strany, tradiční rodina, tradiční způsoby dopravy nebo dokonce špatný je dosavadní počet pohlaví či uspořádání toalet ve školách.

Vše se musí změnit. Ten, kdo proti těmto postojům protestuje, je nyní označován za váhavce (dříve by se řeklo "reakcionáře") zbytečně stojícího na rozcestí a neochotného podvolit se pokroku.

Je mu zatím vytýkáno nedostatečné nadšení pro věc či to, že brání dosažení obecného blaha. Jak bude posuzován či jak s ním bude nakládáno později, je otázkou.

Velmi ilustrativním a hmatatelným příkladem plánů byly covidové epidemiologické systémy, které stanovovaly, kdy je třeba nasadit roušky a kdy je nutné nevycházet z domu. Ti, kdo do odborných plánů ještě odbornějších kresličů (kteří přitom sotva kdy viděli živého pacienta), nezapadali či se jim nechtěli podvolit, byli stíháni pokutami či různými formami omezení.

Všichni autoři či obhájci těchto návodů se tváří jako lidumilové, kteří to s lidstvem myslí dobře. Lidumilové to možná jsou, ale velmi bezcitní. Lidi totiž nepovažují
za lidi, ale jen za živé věci, objekty, které je možné libovolně přesouvat nebo i odstraňovat, párovat či naopak oddělovat tak, jak to vyžaduje na počátku nakreslená myšlenka, tak, aby každý do nastavené škatulky zapadnul.

Nakonec samozřejmě plán nevyjde. Avšak ani ve fázi, kdy zbydou jen trosky, kresliči nepocítí vinu. Budou mlčet, případně řeknou, že chyba byla v lidech, kteří se odmítli teoretickým návodům přizpůsobit.

Od covidistů jsme také slyšeli, že covid se šíří proto, že nedodržujeme nastavené schéma. Protiepidemický systém PES, dle kterého bychom i nyní museli nosit respirátory, však nakonec byl velmi tiše odstraněn a zapomenut.

Rovněž zmíněný Hitler ve své politické závěti sdělil Albertu Speerovi, že jako slabý se ukázal německý lid, který se neuměl vypořádat s nacistickým "světovým názorem". Sám Vůdce se ale stále cítil neomylný, byť se jeho sny o věčné Velkoněmecké říši scvrkly do přežívání a sebevraždu v podzemním bunkru.

Pokud byl článek inspirován Johnsonem, citujme na závěr Umberta Ecco a jeho román „Jméno růže“. V něm je napsáno: „Ďábel je troufalost ducha, víra bez úsměvu, pravda, kterou nikdy nezachvátí pochyby. Ďábel je zamračený, protože ví, kam jde, a jde neustále tam, odkud přišel“.