Parlament může vše kromě proměny ženy v muže

Podle formule, která se objevuje i v literatuře k ústavnímu právu, se postavení britského parlamentu tradičně označovalo tak, že tento parlament může vše kromě proměny muže v ženu a ženy v muže.

Nálezem, dle kterého je přípustná změna pohlaví i bez sterilizace, má Ústavní soud ČR ambici tuto starobylou formuli vztahující se k principu parlamentarismu zpochybnit.

Velká francouzská revoluce na konci 18. století skončila ve snaze změnit názvy měsíců. Byla ovlivněna osvícenstvím, vírou, že lidský rozum je schopen všepoznání a je v podstatě všemocný. Jakobíni následně chtěli změnit i názvy měsíců.  

Zmíněná francouzská revolta nakonec skončila fyzickou likvidací politických nepřátel a od těchto dob je život Západu spojen nejen s politickou vraždou, ale i s přítomností autoritativních či totalitních režimů.

Dnes sice nechceme zavádět nový revoluční kalendář, ale zpochybňujeme vlastní pohlaví.

Každý z aktivistických a nedemokratických politických systémů jako první útočil na rodinu a na intimní věci člověka. Každá totalitní ideologie dávala návod, jak se chovat v rodinném i milostném životě. Zpravidla se snažila nějak rodinu nahradit.

Člověk, který je osamělý, je totiž lépe tvarovatelný a snadněji podléhá strachu. Naopak člověk věnující se rodinným záležitostem a svému soukromí, je zpravidla spokojený a nepotřebuje se angažovat v úporném politickém zápase.

V souvislosti s covidovým rozhodnutím, v němž Nejvyšší soud ČR shledal, že ne každá krádež v nouzovém stavu, má být automaticky hodnocena přísněji, bylo kvitováno, že by soudci měli číst klasickou literaturu. Patrně v inspiraci Bídníky Victora Huga, kde je hladovějící hlavní hrdina odsouzen k těžkému trestu za odcizení bochníku chleba.

Nyní tedy citujme Julii, ne tu ze Shakespeara, ale přítelkyni hlavního hrdiny v Orwellově románu „1984“:

„Když je ti dobře na duši, proč by ses měl vzrušovat nad Velkým bratrem, Tříletkou či Dvěma minutami nenávisti? “

Ústavní soud ČR Julii nevyslechnul. Z pohlaví a zcela intimních záležitostí, z tradičního dělení na muže a ženu, udělal věc nikoliv soukromou, ale velmi veřejnou. Podpořil člověka politicky zápasícího za novou ideologii, za své právo za každou cenu si zvolit pohlaví, za víru, že můžeme změnit svět dle svých vlastních představ. Podpořil člověka nového. Člověka nikoliv socialistického, jak by se řeklo dříve, ale člověka pokrokového. Inicioval politický zápas, kde se však nebude hrát o věci veřejné, ale věci soukromé.  

Přirozený stav, tedy dvě pohlaví, se zařadily mezi zpochybnitelné věci, které je možné politickými a státními opatřeními změnit. Pohlaví se tak stává otázkou projevu lidské vůle a tím i otázkou politické ideologie, která si opět velmi horlivě a nadutě myslí, že může všechno, že člověčí snahou lze dosáhnout cílového, kýženého stavu, v němž bude vyhověno všem.

Z příslušného nálezu proto jen na první pohled vyplývá, že hájí ušlechtilý cíl, tedy lidská práva jednotlivce a jeho autonomii. Není to však pravda.

Nález naopak představuje nenápadné, ale o to významnější vlomení státní moci do ložnic a bytů. Říká, že člověk prostřednictvím zákonů může nahradit rodinný život životem politickým, něčím, co se řídí detailně upravenými právními předpisy a o čem v konečném důsledku nerozhoduje onen zprvu vzývaný jednotlivec, ale stát, který stanoví, jaký počet pohlaví je správný. Bude to právě státní moc, která řekne, kolikrát je možné pohlaví změnit, za jakých podmínek je možné tak učinit, jakou formou a v jakých lhůtách. Údajný záměr posílit respekt k jednotlivci tedy skončí snahou vyhovět státním instrukcím.  V tomto smyslu se vlastně intimní věci stanou prodlouženou rukou státu.

Ušlechtilý (a patrně i samotnými ústavními soudci chtěný) záměr posílit důstojnost jednotlivce se změní v pravý opak. Což se děje vždy, když se státní moc, a to kterákoliv její složka vč. moci soudní, rozhodne, že právě ona je nejmoudřejší a nejlépe ví, jak se lidé mají chovat.