Klimatická žaloba

Evropský soud pro lidská práva aktuálně rozhodl ve věci tzv. klimatické žaloby podané sdružením švýcarských seniorek.

Z rozsudku vyplývá, že právo na ochranu soukromého života zahrnuje také povinnost státu chránit jednotlivce před závažnými škodami na životním prostředí, včetně škod způsobených změnou klimatu. Stát má tedy přijímat dostatečná opatření, aby jednotlivce chránil před nepříznivými dopady globálních klimatických změn na zdraví, kvalitu života či blahobyt.

Ani soudci ve Štrasburku si však patrně neuvědomují nebezpečnost svých slov.

Právo na ochranu soukromého života tradičně znamenalo ochranu jednotlivce před zásahy státu. Nikoliv povinnost státu vést nějakou politiku.

Aktuální judikát však tuto logiku obrací a dává veřejné moci do rukou aktivistické nástroje, jak jednotlivcům nařídit, co ve svých životech mají a nemají činit.

Je tak popřen základní princip práva a ústavy demokratického státu, které původně byly zaměřeny na to, aby stát byl spíše omezován, nikoliv aby jeho moc rostla. Právo totiž má stanovovat pravidla svobodného soužití a nikoliv sloužit k tomu, aby se dosahovalo nějakého předem stanoveného cíle. Cíle, který si navíc většina obyvatel vůbec nezvolila a je diktován shora, a to nikým nevolenými úředníky, odborníky, soudci či médii.

Švýcarské občanky ve svém „sporu o klima“, v němž obviňovaly státní moc z toho, že nic nedělá se špatným počasím, dosud žily ve zcela svobodné a demokratické zemi. Přesto se cítily nespokojené a stěžovaly si u soudů. A až nejvyšší soudní instance v Evropě jim dala v jejich stížnosti za pravdu.

Podobné zcela subjektivní a pocitové pojímání svobody, resp. práva na soukromí, však nutně vede k omezování svobody a soukromí jiných. A takové omezování postupně může nabýt až agresivních rozměrů.

Cestou klimatických zákonů totiž může být nařizováno, jaké hlášení je nutno podávat, jakým autem jezdit (či zda vůbec jezdit), do jaké práce chodit nebo co jíst a pít.

Toto omezování soukromého prostoru se přitom neděje jen s odvolávkou na ochranu životního prostředí.

Už nyní státní moc cestou zákonných úprav proniká do dosud zcela privátních oblastí, např. do výchovy dětí nebo do sexuálního styku. Ministerstvo spravedlnosti ČR aktuálně připravilo novelu občanského zákoníku, která má rodičům připomínat, že důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání. Žádná sankce za porušení tohoto paragrafu stanovena není, ale dle daného paragrafu patrně tzv. sociálky budou moci zasahovat do rodinného života více než dosud, byť takový závěr výslovně z pravidla neplyne, ale lze jej takto vyložit.

Nová definice znásilnění, která rozšiřuje možnost postihu za tento trestný čin, již legislativním řešením prošla.

Dané novelizace jsou ponejvíce obhajovány prostým argumentem, dle něhož byly již zavedeny ve většině jiných západních států. Avšak argumenty skutečně věcné se hledají hůře.

Státní orgány a soudy tedy budou posuzovat, jak se lidé chovali v posteli nebo jak rodič řešil neposlušnost malého potomka. Mají intenzivně a do nejmenších podrobností řešit, jaká gesta a slova padla za dveřmi soukromých obydlí. Co kdo řekl a neřekl, kdy nějaký pohyb udělal či neudělal, na co se zeptal a nezeptal, co si v danou chvíli myslel a nemyslel.

Půjdeme-li do dalších sektorů, pak na stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR jsou návody, co během nadcházejícího léta správně dělat při grilování, koupání v přírodě nebo produkci hudby. Kdy použít všemožná očkování, protože jedna závažná choroba střídá druhou, byť jde o nemoci, které zde jsou od nepaměti.

Na youtube jsou návody, jaké věty a v jakém pořadí říkat při prvním rande tak, aby se druhý necítil ponížen.

Od pouhého konstatování, že někdo má pocit, že byl duševně zraněn nebo ohrožen, či od pouhých „dobře míněných“ rad, přitom nemusí být daleko od žaloby a rozsudku. V tomto rozsudku se pak inspirují (resp. v důsledku právní závaznosti soudního výroku budou muset) inspirovat zákony nařizující, jak se správně chovat. A to v oblastech, které dosud zákonem nebyly vůbec reglementovány. Naráz bude trestné něco, čeho si stát dosud vůbec nevšímal a co nechával na autonomním rozhodnutí jednotlivce.  

Demokracie tak může být velmi tiše, nenásilně a postupně odstraněna nástroji, které původně byly zřízeny k její ochraně.

Může ji zničit nadnárodní organizace, která přitom byla budována právě na respektu ke svobodě člověka. Mohou ji zničit soudy svým nebývale širokým výkladem lidskoprávních ustanovení.

Tyto „katalogy“ lidských práv už nebudou používány jako prostředek ochrany člověka před státem, ale jako prostředek, jak donutit člověka, aby žil podle subjektivních představ, které má o jeho životě státní moc nebo úzká skupinka jiných lidí.