Snění prezidenta Pavla

Anotace: Další úvaha nad tím, jak moc potřebujeme nepřítele.

Při zahájení setkání mladých inovátorů s názvem Moonshot Young Leaders Camp prezident České republiky Petr Pavel řekl, že si musíme najít český sen.

Podle prezidenta republiky je důležité, aby si nový cíl osvojila celá společnost a šla za ním. "Myslím, že všichni sníme o dobrém životě, dobré práci, o běžných věcech, ale domnívám se, že český sen jako takový ještě musíme najít," řekl Pavel a ještě dodal: „Po pádu komunistického režimu v roce 1989 lidé v Česku cítili příležitost, ať už k lepší práci nebo k získání svobody. Jakmile jsme toho dosáhli, všeho, za čím jsme mířili, připojili se do Evropské unie, do NATO, už tu nebyl žádný další krok, další cíl“.

Je možné, že prezident Pavel, popřípadě jeho spolupracovníci, kteří mu projev psali, skutečně věří, že napsali hezké a neškodné věty a jejich nebezpečnost si neuvědomují.

Co by však mělo být oním cílem, který si společnost osvojí? Co bude znamenat „jít za ním?“. Ze slov prezidentových to není patrné, ale lze z nich dovodit, že cílem není, aby si lidé žili po svém (viz „sníme o dobrém životě, ALE domnívám se ….“).

Byť by tedy mělo být zcela přirozené, že je věcí jednotlivce, jak naloží se svým vlastním životem, dle prezidenta má být naopak cílem něco, co je dobré pro celou společnost a co společnost jednotlivci vnukne.

Historie nás ale učí, že pokud si společnost našla takovýto jeden univerzální cíl, pak:

• splnění cíle se postupně podřizovaly životy všech, a to čím dále nemilosrdně,
• středobodem cíle nebyl člověk se svými přáními a tužbami, ale nějaký uměle vykonstruovaný (ideální), definitivní a zejména budoucí stav - například beztřídní společnost, rasově čistá společnost či zkrátka jen vítězství nad někým/něčím,
• jednalo se o cíl, jehož dosažení bylo zjevně nereálné,
• cíl byl prvotní, nezpochybnitelný a samozřejmý. O jeho existenci a způsobu, jak jej dosáhnout, se nediskutovalo, resp. zpochybňování cíle bylo zakázáno (např. zpochybňování spojenectví se Sovětským svazem),
• cíl měl vědecký základ (viz marxismus-leninismus, rasové teorie),
• cíl kladl důraz na jednotu
• klíčovým slovem spojeným s cílem byl boj, který byl prezentován jako základní smysl života a morální povinností každého jednotlivce,
• snaha o cíl skončila fiaskem.

A především: stanovíme-li společný cíl, musíme logicky mít i společného nepřítele, který dosažení cíle brání. Z historie víme, že takový nepřítel bude nejprve terčem nevinných vtípků, následně slovních odsudků a nadávek, poté bude odsouván a vyřazován ze společenského života a nakonec hromadně vyhlazován.

Jak vypadá život společnosti, která přijala prvotní cíl, jsme viděli v letech 2020 až 2022, kdy cílem bylo porazit covid. Byli zde nepřátelé cíle, kteří byli verbálně odsuzováni, byli zde odborníci, kteří cíli dali vědecký základ, šlo o cíl nereálný, neboť porazit respirační virové onemocnění politickými opatřeními nelze.

Prezident Pavel si tak neuvědomuje, že cíl je to, o čem sám hovořil: tedy nechat lidi snít o dobrém životě, dobré práci a běžných věcech. O získání svobody. Někteří budou o tomto skutečně jen snít, jiní o běžné věci a dobrý život budou opravdu usilovat. To je však ryze jejich volba a takovýto rozdílný přístup je zcela přirozený.

Snít o „běžných věcech“ však zřejmě prezidentu Pavlovi přijde málo vznešené. Prožít život dle svého a věnovat se rodině je příliš zahálčivé. Je proto třeba opět pozvednout prapor pokroku. Význam bude mít jen oběť se ve prospěch společného cíle.

Řečnění o cíli tak jen opakuje slova československé ústavy, která v r. 1960 ve svém úvodním „Prohlášení“ řekla, že socialismu už jsme u nás dosáhli, a teď je nutné stanovit cíle jiné, vyšší, aby se naplnila hesla komunismu o tom, že každému podle jeho potřeb. V roce 1989 jsme ale komunismus odstranili s tím, že se těžko sháněl toaletní papír nebo zimní obuv …. 

Z kontextu, v jakém byl prezident Pavel zvolen a v jakém vykonává svoji funkci, je zjevné, že oním společným cílem dnes není dosažení komunismu, ale může jim být porážka Ruska nebo Zelený úděl, který však svým charakterem komunismus připomíná - s jeho definitivou (nulové emise), údajnou vědeckostí, absolutní platností a abstraktností.

Může se tak stát, že při dosahování těchto cílů z onoho snění postupně vystřízlivíme stejně jako jsme vystřízlivěli z komunistické vize o společnosti, která zajistí všechno všem.

A až po tomto vystřízlivění dospějeme k závěru, že jediným údělem člověka je ten, o kterém hovořil i prezident Pavel, byť pro něj se jedná o úděl podřadný.

Je to úděl svobody a oněch běžných věcí.

Už totiž v proslovu v Laterně Magice v listopadu roku 1989 řekl právník, filozof a později ústavní soudce Vladimír Čermák, učitel a v 90. letech blízký spolupracovník současného premiéra Petra Fialy (tedy žádný dezinformátor ani člověk, jehož názory by z pohledu současného establishmentu měly být ideologicky závadné), že není větší tragédie pro lidstvo, než když si předem určí cíl, kterého musí dosáhnout.

Stanovení takového „velkého“ cíle totiž člověka připraví nejen o svobodu, ale o jeho tvůrčí schopnosti. Cíl mu připomene jediné: že člověk je nemohoucí, nedostatečný a nicotný. A v důsledku takového nemilosrdného poznání se stane vzteklým a nebezpečným jak sobě, tak ostatním.