Umělci v politice

České národní obrození stálo na kultuře, zejména na divadle. Proto jsme se naučili dívat na politiku jako na umělou hru odehrávající se na jevišti, kterou z hlediště pozorujeme. Na hru, která se odehrává mimo nás a ke které také umělci dávají výklad.

Ostatně i slovo umění není od slovesa "umět", ale od přídavku "umělý", tedy nikoliv opravdový.

Umělci se tak dostali v naší zemi do výjimečného postavení, kdy jsou často nejen součástí politiky, ale zároveň stojí nad ní, poskytují jí zejména v době voleb či různých krizí nejenom onen výklad, ale také jakýsi morální rozměr a nabádají, jak by měla vypadat.

Zpodobňují ji okázale a zjednodušeně, což odpovídá povaze jejich profese. V podstatě z politiky dělají zábavu a v daném důsledku se i politikové stávající jakýmisi baviči, kteří prvotně cílí na pomíjivé emoce, nikoliv nudná fakta.

Z povahy uměleckého povolání také automaticky vyplývá, že na rozdíl od běžných smrtelníků jsou při jeho výkonu umělci vidět. Na přízni mocných tak jsou do jisté míry závislí. Proto jejich charakterově skvělé počiny, ale na druhé straně i větší či menší přešlapy, jsou veřejně známé a veřejně hodnocené, byť se ostatní obyvatelstvo často chová stejně dobře nebo stejně špatně.

A proto politika umělce využívá a někdy zneužívá k propagaci či přímo mobilizaci občanů. Sami umělci se tomuto vstupu do politiky z výše uvedených důvodů příliš nebrání. V době demokratické se se toto umělecké vstupování do politického boje děje méně, v době méně demokratické či zcela nedemokratické více.

Za první republiky většina umělců stála na straně demokratického a humanistického, řekněme, masarykovského étosu. Tato chvála demokracie se rychle ztratila po Mnichovu 1938, kdy byl demokratický systém s jeho „politikařením“ označen za jednoho z viníků tragického konce první republiky. Stejně tak prudce byl po září 1938 veřejně zostuzován jeden z hlavních podporovatelů prezidenta Masaryka, spisovatel Karel Čapek. Protičapkovské a protidemokratické útoky se tak děly ještě dřív, než přišli němečtí okupanti.

Následně byli umělci hromadně a propagandisticky zneužiti nejprve v r. 1942 a pak v r. 1977. V prvním případě v souvislosti s demonstrací na podporu nacistické Říše po likvidaci zastupujícího protektora, a ve druhém případě v souvislosti s tzv. Antichartou. V roce protektorátním jim a jejich blízkým při případném odmítnutí účasti na režimní akci šlo o život. V roce normalizačním "jen" o ztrátu zaměstnání. Smutnou ironií osudu je, že někteří z umělců se museli účastnit obou těchto sešlostí na podporu tehdejších pohlavárů.

Těsně po druhé světové válce se drtivá většina kulturních i jiných významných osobností zcela dobrovolně a upřímně postavila na stranu nastupující komunistické moci. Ani v letech 1945 - 1948, kdy to ještě bylo relativně možné, novou bolševickou tendenci nasměrovanou k odstranění demokracie nikdo z herců, spisovatelů, básníků (ale ani například vědců) nezpochybnil.

Podstatná část umělecké sféry byla i v dalším období vůči komunistickému režimu loajální, a to až do roku 1989. Byla tak, ať už vědomě nebo nevědomě, součástí pastýřské role komunistické strany, která lidu říkala, co je správné. Umělci, zejména v televizní zábavě, komunistům pomáhali nabízet ono osvědčené „chléb a hry“. Ještě v létě připravovaný televizní Silvestr 89 skoro žádné protirežimní výpady neobsahoval a pokud ano, tak velmi nevinné.

Vzpomeňme také na velký počet herců v otevřeně prorežimních seriálech (Třicet případů majora Zemana, Rodáci, Gottwald) nebo seriálech, které komunistické Československo rafinovanou formou idealizovaly (Žena za pultem, Plechová kavalerie, Okres na severu, Chlapci a chlapi). Zostuzení roku 1968 v normalizačním snímku „Bouřlivé víno“, v němž filmaři divákům zaobaleně řekli, že okupace vojsky Varšavské smlouvy byla správným počinem, který zabránil nástupu zlodějského a ničivého kapitalismu, je symbolikou této loajality. Loajality, kterou režisér filmu Václav Vorlíček po roce 1989 popíral, resp. předstíral, že neví, o čem je řeč. 

Až v momentě, kdy bylo naprosto jasné, že komunistickému režimu odzvonilo, se kulturní fronta postavila na stranu opačnou. Po vysokoškolských studentech byli zejména herci druhou společenskou vrstvou, která antikomunistické demonstrace v době Sametové revoluce otevřeně podpořila. Stejně jako národní obrození i Sametová revoluce se odehrávala také v divadelních sálech, v nichž spolu vůdčí osoby Občanského fóra diskutovaly další postup.

V devadesátých letech nastal jasný antikomunismus ze strany umělecké obce, který byl ve veřejném prostoru téměř absolutní a bezvýhradný. Tak jak do té doby byli komici, herci a zpěváci v politickém odporu většinově nenápadní (čest výjimkám), o to nápadnější bylo jejich následné odmítání starých struktur.  

Politika a umělci se vzájemně potřebují.

Díky zmíněným historickým okolnostem je u nás daný vztah ještě intenzivnější. V českém případě proto neplatí pravidlo, dle kterého kultura vždy spíše proti establishmentu rebeluje. Naopak je s ním zajedno.

Boj dobra a zla, láska a nenávist byly, jsou a budou velkými tématy. Tohoto boje se i dnes umělci s gustem účastní. Nejvíce je to patrné při symbolických střetech jako jsou předvolební kampaně, zejména prezidentské volby, ale i při jiných událostech, které představují například covid nebo válka na Ukrajině.  

V době, kdy se politika vyprázdnila, a úspěch v ní má často jen řečník, který opravdu není nic než hercem předstírajícím, že bojuje proti osudovému nepříteli, se umělost umělců hodí dokonce ještě více než dřív.

Vzájemný vztah umění a politiky ale neměnně probíhá bez ohledu na to že, dobro a zlo se průběžně střídají a kdo byl včera zlý, může být zítra dobrý a pak zas obráceně.

Pro umělce je však dobrem vždy strana, která momentálně stojí na piedestalu, tedy strana, která momentálně dominuje a všem tvrdí, že vlastní jedinou možnou pravdu. A se stejnou logikou se chová i jedna z hlavních platforem, prostřednictvím níž se umělci politiky účastní, tedy „veřejnoprávní“ Česká, dříve Československá televize.