Sametová revoluce - jak, proč, kam?

Blíží se polokulaté výročí Sametové revoluce.

Občas si přečteme, že průběh revoluce a pád komunistického režimu byly předem domluveny, a to buď mezi vrcholnými politiky Západu a Východu nebo mezi tajnými rozvědkami. I samotný pochod studentů dne 17. 11. 1989 z pražského Albertova na Národní třídu byl prý řízen komunistickou Státní bezpečností či dokonce sovětskou KGB, které měly mezi účastníky své agenty a ti dirigovali, kudy se má procesí ubírat. Slýcháme záhadné příběhy o agentu Státní bezpečnosti Zifčákovi a plánu, který nevyšel.

Tyto konspirační teorie o „domluvené“ revoluci sice znějí zábavně, ale nejsou pravdivé. Jejich podprahovým účelem je zejména ulevit našemu svědomí, kdy větší či menší spolupráci s komunistickým režimem omlouváme tím, že stejně bylo všechno někým a nějak zařízeno a my jsme nic ovlivnit nemohli.

Reálné dějiny přitom bývají prozaické a občas nudné. Při jejich zkoumání překvapí, že ústřední aktéři vlastně improvizují a často si vůbec nejsou jisti, co mají dělat a jak v dané situaci rozhodnout. A mnohdy bychom se divili, kolik věcí záleží na nás samotných.

Demonstrace 17. 11. 1989 tak ve skutečnosti byla akcí, k níž se připojil Socialistický svaz mládeže a byla ze strany orgánů komunistického režimu oficiálně schválena. Avšak už vůbec dovolení takového pochodu bylo příznakem tání komunistické vlády. Komunističtí pohlaváři z chování a projevů veřejnosti stále více cítili, že už nemají otěže moci pevně ve svých rukou a byli nuceni postupně povolovat okovy. Tedy občas také dovolit lidem se shromažďovat.

A zprvu oficiální demonstrace k připomínce 50 let od smrti studenta Jana Opletala zastřeleného Němci v roce 1939 nakonec také přešla v protest proti stávajícími politickým poměrům.

Historik Jiří Suk upozorňuje, že na rozdíl od bezprostředně předcházejících hromadných projevů nespokojenosti s komunistickou vládou (např. v srpnu či říjnu 1988 nebo při Palachově týdnu v lednu 1989), měla demonstrace 17. 11. 1989 formu průvodu, ke kterému se přidávali další a další lidé. Pokud by procesí pokračovalo, byl by jeho účastníkům přenechán symbolický a velký prostor Václavského náměstí, kde by se již demonstrace potlačovala obtížně. Protest by byl domácí i světové veřejnosti velmi na očích.

Došlo tak k zastavení pochodu na Národní třídě. A to do té doby nejtvrdším zásahem bezpečnostních složek, který navíc nebyl zdařile koordinován. Nepřipravenost dokládá nejistá rádiová komunikace příslušníků komunistické tajné policie, jejíž nahrávky se dochovaly. Ostatně překvapený byl i nejvyšší muž Státní bezpečnosti Alojz Lorenc, který o zásahu sdělil generálnímu tajemníkovi Milouši Jakešovi jen alibistickou poznámku, že se vše „trochu zamotalo“. Jakeš si jeho zprávu vyslechnul v rekreačním stranickém středisku na Orlíku, kam na víkend odjel.

Rovněž následující události proběhly překotně a nečekaně. Pro konec či spíše náhlý kolaps komunismu v Československu se proto vedle populárního označení „Sametová revoluce“ používají také učebnicová slova, např. „vyjednaný přechod k demokracii“ nebo „imploze“, tedy vnitřní zhroucení. K implozi došlo bez řinčení skla, prolévání krve nebo jiných zničujících účinků, které mají „exploze“.

Stručně bylo popsáno, jak Sametová revoluce na počátku probíhala. Proč k ní však došlo, když její příčinou rozhodně nebyla žádná detailně naplánovaná hra tajných služeb?

Odpověď není složitá.

Samozřejmě zde byly globální vlivy – kritika komunistických režimů ze strany západních zemí, role a aktivita tehdejšího papeže i celé katolické církve. Své sehrál dominový efekt, kdy se nedemokratické režimy v příslušných státech hroutily jeden po druhém.

Ale jak už bylo naznačeno, ta rozhodující příčina stejně jako jinde v sovětském bloku spočívala v lidech. Byla jí nespokojenost většinového obyvatelstva, byť nikoliv primárně s tím, že by režim byl nesvobodný nebo byl ovládán komunistickou ideologií. Nespokojenost mlčící většiny byla především s ekonomickými výsledky státu řízeného neefektivním centrálním plánováním.

Nedemokratický režim se již nevyplácel nejen ovládaným, ale ani těm, co byli u moci. Proto byl odstraněn. Výhody, které nabízel, ztratily pro většinu svoji přitažlivost.

Proto Lidové milice v listopadu 89 narychlo a dle protichůdných rozkazů povolané do Prahy zůstaly stát na Vyšehradě a pokyn k zásahu proti demonstrantům nakonec nedostaly.  Milicionáři ve svých zelených vaťácích se tak v klidu autobusy Karosa vydali zpět domů, odkud stejnými Karosami přijeli. Členové Lidových milic byli po většině buď bezohlednými kariéristy nebo nejtvrdšími stoupenci komunistického režimu, tedy zároveň zcela neschopní vlastního myšlení. Potřebovali povely a pokyny k tomu, co si mají myslet a co mají dělat. Jejich milicionářský výcvik už jim ale byl k ničemu. Komunisté zkrátka věděli, že podporu občanů nemají a další tvrdé zásahy proti nespokojeným lidem by jim neprošly. A především by na pádu režimu nic nezměnily, možná by diktatura zkolabovala jen o pár dnů později. Nebo by skončila krvavějším způsobem, k čemuž naštěstí nedošlo.

Stejné příčiny, tedy obecnou nespokojenost a hospodářské problémy, měla i Gorbačovova politika v Sovětském svazu. Michail Gorbačov měl několik možností, jak s politicky a zejména hospodářsky skomírajícím sovětským režimem naložit. Nezvolil zesílenou represi ani vyvolání ozbrojeného konfliktu, protože jistotu k takovým krokům rovněž necítil. Zbyla mu poslední varianta, kterou nedemokratičtí vládci v takové situaci mají. Tedy popadnout býka za rohy a pokusit se zkostnatělý komunistický režim v SSSR reformovat. „Přestavba“ se ale Gorbačovovi vymkla z rukou a skončila nejen rozpadem Sovětského svazu, ale celého komunistického impéria.

Uplynulo 35 let. Kam jsme za tu dobu namířili?

Všechny faktory, které způsobily pád komunistických režimů v r. 1989, kdy Scorpions zpívali svoji mírumilovnou baladu o větru změn, máme v obecném smyslu i dnes.

Máme Západ v čele se Spojenými státy a Evropskou unií. Je zde katolická církev. Je zde Rusko. A především jsme tady my, občané.

Působí však všechny tyto faktory stejně jako v roce 1989, tedy ve prospěch demokracie a svobody? Nikoliv.

USA v čele Joe Bidenem nebo stávající prezidentskou kandidátkou nejsou USA v čele s Ronaldem Reaganem či Georgem Bushem starším.

Zatímco Reagan byl prezidentem nemajícím ambici říkat lidem, co mají dělat, je současný Bílý dům reprezentantem zcela jiného druhu politiky. A sice politiky aktivistické, která vnucuje zásady nového pokroku, jimž se všichni musejí podřídit. Podobně jsou na tom Německo či Francie. V těchto zemích se oponentní politické názory přehlížejí nebo jsou považovány za extremistické.

Evropská unie již není společenstvím států sdružených na základě ekonomické spolupráce zajišťující poměrně skromné cíle, tzn., snadný pohyb lidí přes hranice nebo odstranění administrativy při nakupování zboží. Nynější EU si vzala do hlavy plány, které jsou megalomanstvím a údajnou „vědeckostí“ zcela srovnatelné s komunistickou myšlenkou, proti které kdysi západní Evropa svými myšlenkovými hodnotami stála.

Katolická církev nehraje v daném ohledu zásadnější roli. Papež František není tak viditelným symbolem odporu proti diktaturám, jakým byl papež Jan Pavel II., rodák z Polska.  Křesťanství je navíc zesměšňováno, což ukázal otevírací ceremoniál posledních olympijských her. Když si český kardinál Dominik Duka dovolil zahájení olympiády věcným způsobem kritizovat, bylo mu z vlastních řad a přes veřejnoprávní média stroze vzkázáno, aby mlčel.

Rusko je nedemokratické, byť odlišným způsobem než Sovětský svaz. A Vladimir Putin není v situaci, v jaké byl Michail Gorbačov, tedy není nucen činit žádné reformy. Naopak je si jist natolik, že reaguje vojenskou silou. Neboť Rusko nestojí na prahu ekonomického krachu a čím více si ruský úpadek přejeme, tím více je tento cíl nesplnitelný a naivní.

Zato máme novodobé milicionáře. Jejich pohled na svět je jasný a černobílý. S jistotou vědí, co mají dělat a nad čím ani nemusejí přemýšlet. Nečekají však pasivně někde bokem v nepohodlných autobusech. Jsou vidět, plní zadané pokyny a mluví na nás zvýšeným hlasem. Pokud s nimi někdo nesouhlasí, považují ho za zrádce, urážejí jej nebo mu dokonce přejí smrt.

Co se ještě nezměnilo, je podstata práce médií. Jak před r. 1989, tak následně v letech devadesátých, a rovněž nyní prosazují novináři jen jeden údajně správný pohled na věc. Že jedna pravda, kterou média zastávají, protiřečí pravdě, kterou zastávala dříve, nikoho příliš netrápí. Kvůli elektronizaci je totiž působení sdělovacích prostředků nejen masivnější, ale propaganda nebo omyly se ve změti zpráv mnohem hůře odhalují.

A nejdůležitější veličina? My, občané?

Po 35 letech jsme ze svobody zklamáni. Stát pro nás není něčím z podstaty podezřelým a něčím, co má být co nejhubenější. Naopak znovu a v zájmu jakéhosi „vyššího dobra“ státní moc stále více pouštíme tam, kde její místo má být velmi podřadné. Do našich obýváků, ložnic, do zaměstnání, do hospod, do garáží. Myslíme si, že vševědoucí vláda dokáže špatným věcem zabránit a naše samostatné rozhodování nám přináší jen chaos, zločin a nejistoty. Znovu za nás někdo rozhoduje, co je údajně správné.

Nejen plné regály obchodů, ale také odpovědnost za vlastní život, tedy prvky, které jsme si na základě událostí v roce 1989 svorně zavedli, nyní považujeme za neskromné, povrchní a hloupé. Nebo pro planetu škodlivé. Anebo za málo vlastenecké a zbaběle chcimírské.

V roce 1989 jsme tedy sametově, spontánně a kolektivně směřovali k demokracii.

Nyní stejně spontánně a kolektivně směřujeme k autoritářství. Otázkou je, zda i sametově.

Hesla revoluce v roce 1989, tedy „Máme holé ruce“ nebo „Nechceme násilí“, jsou nám vzdálena. Žádní Škorpióni poeticky zpívající o bratrství a Gorkého parku v Moskvě.

Obdivujeme zelené vaťáky, uniformy a boj nám přijde jako morální nutnost. Jako jediný účel našeho bytí. Ostatně i stávající český prezident, voják dříve přísahající pro komunistický režim položit život, dnes při řadě příležitostí vyzývá, abychom byli „silnější“.

Jenom ten údajně zbytečný konzumerismus nás snad před „sílou“ nakonec může zachránit.