17. Listopad

Je to den, kdy si připomínáme důležitý milník našich dějin. Den, kdy před 35 lety v ulicích českých a slovenských měst naši rodiče stáli, nechali do sebe mlátit obušky a vláčet po zemi, aby my dnes mohli žít ve svobodě.
Ale stálo to vůbec za to? To je otázka, kterou si kladu, když se procházím po Národní třídě. Vidím lidi, jak zapalují svíčky na zemi, a přemýšlím nad tím, co ten den znamená pro mě a můj život.

Nežil jsem v té době, takže nemohu mluvit o tom, jak se tehdy žilo. Mohu ale psát o tom, co podle mého názoru ten den přinesl. Naši rodiče a prarodiče chtěli změnu, která by zajistila lepší život jejich dětema sobě .Povedlo se to? Když se dnes, po 35 letech, rozhlížím kolem sebe, mám pochybnosti. Lidé, kteří celý život pracovali, aby se na stáří nemuseli bát o základní potraviny nebo léky, teď čelí tvrdé realitě. Občas některý nemaj na výběr a stojí na ulici a prosí o milodari , přitom tyhle ti lidé tvoři základní pilíř společnosti statu.Vyhlídky do budoucna jsou pro mnohé mizivé.

Nechci tady rozebírat, jak se v prvních letech po revoluci majetek nekontrolovaně převáděl do soukromého sektoru, jak lidé slepě svěřovali své úspory do nebankovních institucí a přišli o všechno. Nebo jak důvěřovali politikům, které volili, a později se cítili zrazeni a znovu stáli na náměstích, tentokrát proti těm, kteří je měli vést.

Češi a Slováci jsou odlišné národy, říká se. Přesto mám pocit, že nás spojuje jedno: obě země volí své politiky s vědomím, že jde jen o výběr menšího zla. Volíme ty, kteří, jak doufáme, způsobí méně škody než jejich předchůdci. Ale nakonec ne po dlouhé době od ich zvolení stojí na náměstích a protestují proti lidem kterým dali svůj hlas . A ja jenom tupě,tiše jím směju.

Do politiky by měli vstupovat lidé, kteří chtějí změnit systém k lepšímu. Lidé, kteří stojí za svými sliby a cítí zodpovědnost vůči těm, kdo jim dali důvěru. Místo toho tam často vidíme ty, kteří lžou a hrabou peníze pro sebe, a lidé se nepoučí s toho . Jak kdyby zapoměli co vlastně pro ně udělali za poslední období.

Já osobně chodím volit rád. Od první možností když sem dostal možnost jít volit ,můj jediný favorit, jsem já sám. Svůj hlas dávám sobě, protože tím vyjadřuji nesouhlas s tím, co se děje. Můj hlas je neplatný, ale pro mě znamená víc než podpora někoho, komu nevěřím.

Co napsat nakonec . Generace lidí mého věku by si měli položit základní otázku? Chci žít život jako mi rodiče , a bát se každý den co bude ,nebo se postavím systému který, je postavený na chybách lidí po roku 1989.