Kuliš, perestrojka a mír

K tradicím české politiky patří myslet si, že politika je svinstvo. Avšak v rozporu s tímto zjednodušeným přístupem máme jiný, podobně přímočarý.

Velmi věříme novým politickým projektům spojeným s bojem proti společnému nepříteli.

V r. 1918 jsme tedy byli největšími republikány, v r. 1948 velkými bolševiky, v r. 1968 velkými reformátory, z čehož dokonce Milan Kundera dovodil jakési historické poslání Čechů jako rozených demokratů. V r. 1990 jsme se nadchli pro volnou ruku trhu, stali jsme se středoevropským ekonomickým tygrem, z něhož si ostatní měli vzít příklad. V r. 2013 nás českým přístupem okouzlil Slovák Andrej Babiš svojí bojovností proti korupci a politické mafii. A v r. 2020 jsme byli best in covid, byli jsme tygry v covidismu.

Vždy jsme měli nepřítele, který byl všude a nikde, boj proti němu byl zákonitý a byl založen na odborných postulátech, přičemž však jeho skutečná porážka byla zcela nereálná a v konečném důsledku by vedla k sebezničení. V tomto smyslu není žádného rozdílu mezi Rakušáky, buržoazií, levičáky, tradičními politickými stranami, korupcí či nakaženými respiračním onemocněním

Zcela shodně s touto logikou jsme se v r. 2022 vrhli do podpory Ukrajiny. Nepřítelem se stal Rus a všechno ruské. Profesor historie na Karlově univerzitě Michal Stehlík uvedl, že mezi Goethem a Puškinem by si vybral Goetha. Nadšení bylo všeobecné stejně jako u výše zmíněných historických mezníků. Nepřítel byl blízko i daleko, nepřátelství k němu bylo zákonité, avšak jeho porážka nemožná.

A stejně jako v r. 1948, kdy bolševismus podpořila většina obyvatelstva, ale také sdělovací prostředky a kulturní osobnosti, v roce 2022 stejné entity podpořily žlutomodrou vlajku.

Každý politický boj proti nepříteli však musí být založen na legitimitě, tedy musí obyvatelstvu i něco přinášet.

Covid nepřinášel nic, proto po dvou letech jako legitimační zdroj skončil.

Byl nahrazen žlutomodrým politickým aktivismem, který však také postupně vyprchává, neboť se mění stále více v hrozbu.

Stávající vláda, média i umělci však na obranu Ukrajiny vsadili. Proto se tohoto tématu logicky nemohou vzdát. Proto prezident Pavel mluví o nutnosti obětovat se pro společnost, o tom, jak je potřebné, aby se každý zapojil. Dokonce mluví o základní vojenské službě (překvapivě v prezidentské kampani takovou zásadní věc nezmiňoval, což je ukázka nebezpečí nepolitických kandidátů – jakmile jsou ve funkci, překvapují návrhy, které v programu neměli, resp. ani mít nemohli, když jim chyběl politický program jako takový).

Třicet pět let po revoluci je tedy opět preferován kolektiv. Už není věcí jednotlivce, jak naloží se svým životem. Život jednotlivce se nestává věcí soukromou, ale veřejnou, neboť právě kolektiv má o tomto životě rozhodovat.

Svým lpěním na oběti pro celek (vznešeně nazývaný vlast, kdy vlastí se zaštiťují všechny diktatury) však současná vláda připomíná Gustáva Husáka a spol. v r. 1985, když v Sovětském svazu nastoupil Gorbačov. Legitimita tehdejších mocných v Československu stála na r. 1968, neboť byli dosazeni sovětskými tanky. Gorbačov znamenal zpochybnění tohoto zdroje legitimity. Proto Husák, Indra, Kapek zprvu odmítali vzít slovo „perestrojka“ do úst. Nesmělé pokusy o přestavbu v Československu začaly až v r. 1987, kdy na konci tohoto roku Husáka na postu generálního tajemníka KSČ (tj. prakticky nejmocnějšího muže) vyměnil Milouš Jakeš, byť také spíše dogmatik a „stará struktura“.

Tak i v době, kdy v listopadu 89 už stály tisíce lidí v ulicích, Milouš Jakeš v televizi koženým projevem pronášel prázdné fráze o nutnosti být v jednotném svazku v rámci stran Národní fronty a naplňovat zásady socialistické společnosti. Fráze, které už nikoho nezajímaly.

Donald Trump podobně jako v r. 1985 Gorbačov v tomto smyslu znamená pro naše politiky hrozbu. Hrozbu pro jejich legitimitu. Mír na Ukrajině je poslední, co potřebují. Naproti tomu válka na Ukrajině, potažmo Rusko jsou pro ně Kulišem, prasetem, které v Orwellově Farmě zvířat bylo z farmy vyobcováno, ale přes svoji nepřítomnost mohlo za všechny problémy, které na farmě nastávaly.

Proto stále naši politikové musí omílat fráze o nebezpečí války, nutném zbrojení a potřebě oběti pro blaho a bezpečí společnosti. Média, které jsou jejich komplici, jim v tom napomáhají. Mír je pro ně nebezpečný, neboť pro ně znamená ztrátu moci.