Vyděržaj, pioněr!

Ve scénce z filmu Pelíšky učitel biologie, přesvědčený komunista, dává asi desetiletému chlapci jako vánoční dárek, báječnou věcičku, kterou se malí hoši v Sovětském svazu zocelují.

Slovy zmíněného učitele „vtip a smysl té hry“ spočívá v disciplíně a co nejdelším strpění něčeho nepříjemného. Může být ale záměrně způsobená a uměle vytvořená fyzická bolest smysluplná nebo legrační?

Německý básník a dramatik Friedrich Schiller ve hře „Loupežníci“ již v 18. století říkal, že „vinou zákonů plazí se jako hlemýžď, co mohlo lítat s orlem“.

O Schillerovi je obecně známo, že byl romantický dramatik bojují za lásku a svobodu. Jeho výrok o hlemýždi a orlovi ale ve skutečnosti není ani romantický, ani umělecký a už vůbec ne láskyplný.

V realitě totiž znamená, že dle Schillera je opravdu svobodný jen člověk, který svoji vůli uskutečňuje bez ohledu na dosavadní zavedené tradice, ověřená společenská pravidla, bez ohledu na zákony, a v konečném důsledku i bez ohledu na zájmy druhých.

Svoboda je v tomto duchu pojímána jako jakýsi vnitřní, psychologický stav mysli, kdy se cítím svoboden jen tehdy, jsou-li splněna všechna moje niterná přání. Takový přístup však umožňuje cítit se svobodný i vězni a naopak člověk, který žije v relativně dobře fungující demokratické společnosti, může říkat, že svobodný není. Srovnejme k tomu požadavky členů dnešní LGBT komunity, kteří říkají, že jsou nesvobodní jen z důvodu, že zákonodárství státu jim nezajišťuje naplnění všech jejich tužeb, například adopci dětí či svatby pod záštitou státu.

Na tomto místě také narážíme na nebezpečí, kdy se však na počátku soukromá svoboda jednotlivce plnit si svá přání postupně stane věcí veřejnou.

Začne se tvrdit, že svobodu pro jednotlivce ve smyslu zajištění jeho snů, lze zajistit jen tím, že dosavadní zastaralé zákony kolektivně, tedy spolu (!) odstraníme. Podstoupíme tím očistnou kúru, sneseme bolest. Zocelíme se. Už se nebudeme nudit, ale naopak likvidací dosavadních nepokrokových zvyků a pravidel budeme dělat pozitivní věc ve prospěch celku, která nám zajistí tu pravou svobodu.

V podobném duchu jako Schiller proto jiný pozdější básník Filippo Marinetti, zanícený sympatizant fašismu, zahájil v roce 1930 v Itálii kampaň proti špagetám, neboť dle něho je toto klasické italské jídlo příliš těžké na žaludek, svádí tak k lenosti, pohodlí a umdlévání ducha. Když mu starosta Neapole oponoval, že i andělé v ráji jedí nudle s rajskou omáčkou, Marinetti mu stroze odpověděl, že právě proto je život v ráji příliš pohodlný, a měl by tuto pohodlnost opustit.

Proto i dnes považujeme svobodu jednotlivce v onom ústavním pojetí, tedy svobodu od zásahů státu, za příliš línou a dostatečně neangažovanou. Není již „svoboda od“, ale naopak „svoboda k něčemu“, kdy ono „něco“ je předepisováno státem.

Svobodu je tedy v aktuálním pojetí nutné povýšit za boj za zlepšení společnosti. Zákony chránící svobodu projevu či svobodu jednotlivce je nutné v tomto zájmu odstranit (ve shora zmíněném smyslu Schillerově), neboť právě takové zákony brání rozletu jednotlivce a budování lepší společnosti. Mohly by zavinit (opět viz Schiller), že bychom ustrnuli či bychom byli poraženi. Dosavadní demokratická práva jsou tedy nebezpečná a mohou nás vlastně zničit. Za opravdovou svobodu je tedy nutné bojovat, případně i zabíjet.

Tím naráz už rozumíme tvrzení Saint-Justově, že nic nepřipomíná ctnost a svobodu tolik, jako velký zločin, kterým odstraníme dosavadní pořádky. Už rozumíme prohlášením ruských bolševiků, že přátelství a láska musí vždy nemilosrdně ustoupit věci revoluce. Už rozumíme, proč se esesmani obhajovali tím, že likvidace civilistů je ušlechtilá práce pro tvrdé chlapy. A proč na vstupních branách do koncentráků nebo bolševických gulagů byly nápisy o tom, že práce osvobozuje nebo je hrdinstvím. Na tomto místě je zřejmé, že extrémním projevem psychologické „svobody k“ je terorismus a odpálení bomby na tržišti plném lidí v zájmu Boha a v zájmu budoucna.   

A rozumíme už i oné zdánlivě nevinné hračce, která na počátku dětem bezelstně tvrdí, že pouštěním elektrického proudu do člověka, tohoto člověka zlepšíme, rozumějme, osvobodíme ho.

Přesně v tomto ušlechtilém a morálním duchu dnes mluví i neškodně vypadající český premiér, když na předvolebních plakátech jeho „Spolu“ tvrdí, že jen oni stojí na správné straně a „Spolu“ chrání naši budoucnost. Přesně v tom smyslu také mluví fešácký prezident republiky zatím úhledným a klidným hlasem prohlašující, že každý by se měl zamyslet nad tím, jak prospěje společnosti.

Navenek demokraté, jejichž nepřítelem je Rusko, dnes mluví stejně jako kdysi Sověti dávající dětem do rukou hračky, kterými se ubližuje (ostatně prezident Pavel sám někde uvedl, že film Pelíšky je jeho oblíbený. Freud se svou psychoanalýzou a teorií podvědomí by k tomu jistě uvedl své ...).

Už ne svoboda v tom, že si každý může zvolit svoji vlastní životní cestu, například mít rodinu nebo dobrou práci nebo případně jedno z toho nebo nic z toho. Zákony a pravidla, která tuto svobodnou volbu umožňovaly, již přestávají platit. Neboť nás svojí měkkostí a malou angažovaností ohrožují.  

Dle politiků našich i v ostatních zemích EU naopak ta pravá svoboda spočívá v oběti. V povinném nastoupení na základní vojenskou službu, do nemocnic, k policii, k národní gardě, v nošení uniforem a maskáčů. Jen takový druh svobody umožní člověku létat hrdě jako orel a nebýt jako hlemýžď, vrátíme-li se znovu k romantickému básníku Schillerovi či jeho poetickým kolegům. Umožní člověku být nesobecký a udělat něco pro celek a ona budoucí pokolení.

Je třeba „vydržet“. Stát se pionýry v šátcích a jednotných košilích. V této oběti pro jakýsi mlhavý budoucí příslib spočívá bratrství a láska. To přec účel lidského bytí, to je ona spása, tedy totéž, co tvrdí i náboženští fanatikové, kdy právě k náboženskému fanatismu má výše popsané pojímání svobody velmi blízko.   

Tak vlastně i zničení světa nukleárními zbraněmi může být nikoliv hromadnou vraždou ani zločinem, ale onou velkou ctností, hrdinským činem, prostřednictvím něhož dosáhneme skutečné svobody.