Koloběh života

Prší. Dívám se z okna na mokré chodníky, stromy, trávu. Po čtrnácti dnech sucha zase k zemi padají krůpěje vody. Jak hrozně moc věcí je závislých na těch pár kapkách. Kdyby dneska nepršelo, co by se stalo? Pro nás asi nic převratného. Co kdyby ale nepršelo celý další týden? Na polích zemědělců by bylo sucho a vody v řekách by ubývalo. Z toho by byla malá úroda, umíraly by živočichové, závislí na vodě, podzemní prameny by vysychaly a stát by zase o něco zchudl. Všechny potřebné potraviny, které se nám nepodařilo vypěstovat, by musely být dovezeny z jiných států. Je až hrozivé, když si uvědomíme všechny následky. Když by bez vody umírali zvířata, pak by umřeli další, kteří se jimi živí, a další a další, až a konec by neměl dostatek potravy neměl ani člověk. Vím že to vše říkám trochu nadsazeně. Přece jen by asi týden bez vody nic nezměnil, ale co kdyby těch týdnů bylo víc? Pak by to asi dopadlo tak, jak jsem psala.
Na celé planetě je vše hrozně propletené. Bez jedné věci by nebyla další a obráceně. Všechno je na něčem závislé. Koloběh života je neúprosný, ale zároveň i fascinující. Zvířata a rostliny si žijí svůj vlastní život a nás k tomu nepotřebují. My jim to tady jenom ztěžujeme. Vším tím kácením lesů, pralesů, budováním silnic a tak podobně. Jak oni mohou dál uplatnit svoje požadavky, když jim odepřeme prostředky jak se k nim dostat. My prostě nedokážeme žít v souladu s věcmi kolem nás. My si prostě musíme vše kolem nás podrobit. Nenecháme přírodu jít vlastní cestou, ale sami ji určujeme pěšinu, po které se vydat musí.
Něco musí umřít, aby se narodilo nové stvoření. Kolik zvířat pro nás muselo umřít? Je děsivé uvědomit si, že jsme vrahy všeho kolem nás. Jistě, jíst potřebujeme, ale co ty věci kolem? Proč se musí testovat kosmetické přípravky právě na zvířatech? Potřebují snad oni nové rtěnky a krémy? Ne žijí i bez toho, Proč se musí kabáty a kabelky šít z jejich kůže? Proč bývají předložky u postelí? Dříve, třeba v pravěku lidé lovili, aby se najedli a neumrzli. My je také jíme, ale přece bez nich neumrzneme. My máme už jiné prostředky pro oblečení. Tak proč zbytečně zabíjet?
Základem všeho je pravidlo: žít a nechat žít. Co kdyby se teď rozhodla nějaká speciálně inteligentní opice, že by chtěla lidskou kabelku? Vím že je to hodně přehnané, ale tady jde spíš o tu myšlenku. Bůh nám v ráji řekl, že člověk je pánem všeho tvorstva. Může vládnout nad vším. Můžeme toho ale takto využívat? Zabíjet pro nic?
Příroda je úžasná. Samostatná. Zajímavá. Kdybychom my nezasáhli do jejího koloběhu, mohlo to tak být napořád. Teď po tolika zásazích lidí, se ji musí pomoci. To je jasné. Kdybychom s tím vším nezačali, asi bychom teď nemuseli hnojit, zalévat a zasévat další rostliny. Na druhou stranu lidí je čí dál tím víc. Vystačila by se svými zásobami? To je otázka na kterou neznáme odpověď.
A teď trošku jinak. Co všechno už jsme na naší planetě zničili? My dokážeme jen brát a nic nedávat. Vzali jsme si co jsme potřebovali, ale trosky, které jsme za sebou nechali, nás už nezajímají. Vybrali jsme si zásoby uhlí, ropy a nerostů na několik let dopředu. Nebo ne let, celých staletí. Za posledních pár desítek let jsme stihli vyčerpat ( nebo skoro vyčerpat) vše, co pro nás Země měla připraveno i na dalších tisíc let. Co jsme ji za to dali my ? Výfuky z aut, smog, ozonovou díru, globální oteplování. Je to v rovnováze? Naše dary a příjmy? Na první pohled je jasné že ne.
Díky ozonové díře se Země otepluje. Tam kde byl dřív mírný pás, teď počasí odpovídá subtropickému. Řekli bychom si, že je to jedno. Že pár stupňů nás nezabije, ale následků je víc. Přes ozonovou díru k nám proniká daleko víc škodlivého záření. Lidé se opalují a neuvědomují si, že to pro ně (pokud nepoužívají ochranné prostředky) má katastrofický dopad. Rakovina kůže je tedy stále častější. Co dál ? Díky vyšším teplotám je ve středozemí velké vedro. Není tu žádný vítr od moře, který by to aspoň trochu zpříjemnil. Mladí lidé se dokážou rychleji aklimatizovat, takže to zvládají. Starší lidé ale mají s počasím velké problémy a žít v těchto podmínkách je pro ně velmi nebezpečné. Další, asi nejdůležitější věc. Díky oteplování, tají ledovce. Když tolik vody naráz přijde do moře, co se stane? Stoupne hladina oceánů a dál? Jaké to bude mít následky? Kolik zabydlené země už nebude možno použít? Kde všude bude moře? A kam se všichni lidé bez domovů přestěhují? Země už začíná být přelidněná. Když budeme mít ještě míň prostoru pro život, udupáme se. Jakou má naše planeta vůbec kapacitu? A i kdybychom ji znali, můžeme lidem zakázat mít další a další děti? Nemůžeme. A jak to nakonec všechno dopadne? Tak to já nevím a pochybuji že to někdo ví. Týkají se tyto problémy už mě, nebo máme ještě nějaký čas?
Co se dá dělat pro záchranu našeho domova? Už asi nic. I kdybychom teď přestali se všemi výfuky a úniky škodlivých látek do ovzduší, trvalo by to asi ještě dalších sto let, než by se ozonová díra přestala zvětšovat. Proto lidé nikdy nepřestanou. U nich se výsledek neprojeví, tak proč by něco dělali pro další generace?
A na závěr. Lidé si postupně ničí naši planetu. Za chvíli ji zničí úplně. Nezastaví se. Už to ani nejde. Devastace Země je skoro u konce a s tím i celý rozjetý koloběh života. Příroda by se o nás postarala, ale my jsem ji nedali šanci. Chtěli jsme vše vzít do vlastních rukou. Nevěřili jsme jí. A toto je výsledek.