Síla deště

Sama ani nevím jak jsem si na tohle vzpomněla. Určitě to znáte, když člověk bloudí ve svých myšlenkách a najednou si na něco vzpomene. Já si vzpomněla na déšť.

Je to už hodně dávno co se to stalo a přesto jsem si na to dnes vzpoměla jako by to bylo včera. Šla jsem loukou, která byla čerstvě posečená a já vnímala vůni trávy. Bylo příšerné vedro a dusno, nikde se ani lístek nepohnul. Bylo ticho, ticho tak tiché, že jsem měla pocit, že slyším jak mi hlavou proudí myšlenky. A najednou slyším tiché klepkání. Takové to klepkání, které hlásí velký déšť. Zastavila jsem se a poslouchala ty obrovské kapky padající na zem se stále větší silou. Měla jsem pocit jako by se zastavil čas a jako by všechny problémy a normální věci byly naprosto nicotné. Značně se rozpršelo, skoro průtrž mračen a já tam stála bez dešníku a nechala kapky, aby stékaly po mém těle. Ta dešťová voda byla teplá a mně se vůbec nechtělo jít se někam před ní schovat, právě naopak šla jsem a vychutnávala si ten okamžik. Nejdříve jsem šla pomalu, skoro omámeně a pak se mi strašně chtělo smát. V tanečním rytmu jsem šla po té louce a smála se. Ty kapky mi dávaly energii a ta se proměňovala ve štěstí. Bylo mi krásně i když jsem byla mokrá až na kost. Potůčky vody mi tekly po rozesmátých tvářích, putovaly dál a stále níž. Každý ten potůček odplavil něco z tíhy, která člověka den co den potkává. Zjistila jsem jakou velkou moc má voda a hlavně déšť. Věděla jsem jak se musí cítit květina, kterou po dlouhém soužení suchem svlaží déšť.

Je to už hodně dávno co jsem tak radostně bláznila na té louce v dešti a tak si říkám, nebylo by to marné zažít to znovu, teď když jsem starší a věci vnímám zase jinak než tehdy...