Podzim...

Sedím na verandě. Přemýšlím. Přemýšlím o světě, o přírodě, o podzimu, o dříví, které zrovna praská v krbu. Je to krásný pocit. Cítím teplo, které mě lechtá na tváři. Musím zavřít oči. Vidím krajinu. Krajinu zbarvující se děním podzimu. Vidím stromy, jenž tančí v rytmu lehkého větru. Listí padá, padá a letí až ke mně.
List se pomalu snáší, až spadne na zem. Zvednu ho. Pomalu jej otáčím a jedním a druhým okem zkoumám jeho krásu. V čem spočívá? Sama nevím, přijde mi krásný. Jeho oranžová barva, jeho zkrabatělý povrch. Je v tom něco kouzelného.
Vítr už fičí a bouchá do okenních tabulek. Slyším i stromy, které šumí okolo mého domu. Náhle mě v nose něco zašimrá. Ale! Vůně svářeného vína a skořice. To si zase dáme do nosu. Nemusím ho ani pít, ale už cítím jeho chuť na jazyku. Praskání dříví v krbu, vůně svářeného vína, padání listí, oranžové koruny stromů, burčák... a děti, jenž rozdováděně pouští draka.
To vše si představím, když se řekne podzim. Ne ten pozdní, kdy na člověka padá pouze deprese, úzkost a zármutek. Kdy člověku připadá, že je celé nebe zahaleno do černého závoje, ale kdy si příroda pomalu zvyká, že už není léto. Že je pryč. Kdy slunce svítí, ale zároveň už vám přebíhá mráz po zádech.
Brrr. Náhlý zachvěv zimy mě probudil z rozjímání. Musím přiložit.