Jaro se konečně probudilo!

Velká bílá peřina už roztála pod náporem slunečních paprsků a ze sněhového pytle už se nesypou vločky. Jaro se konečně probudilo!
Na zemi se zase zelení tráva. Květiny se sice první zdráhají otevřít svá poupata a jako každý rok se vymlouvají na nedostatek tepla a slunce, ale nakonec přece jenom rozkvetou v dokonalo hříčky přírody. Na louce společně vytváří impozantní paletu barev, poněvadž každá z nich je jiná, svým způsobem nenahraditelná a má své vlastní kouzlo.
Rtuť teploměru neustále stoupá. Sluníčko se opravdu činí. Každý den otevírá očka dřív a dřív, jako by se mu ten pohled na tu zelenou nádheru hned pod ním velice líbil.
Zvířata se pozvolna probouzí ze zimního spánku. Včely se opět chpopily své práce, poletují z jedné strany louky na druhou a opylují květy.
Malí brouci neohrabaně kráčí po zemi, kličkují mezi obrovitými stonky rostlin a snaží se přelézat všechny překážky, na které narazí; dokonce i ty, které by mohli klidně obejít.
Stromy už dávno svlékly přiléhavé sněhové pláště a nyní si v jejich korunách staví ptáci hnízda a vesele si při tom prozpěvují svou oblíbenou melodii, jako by jim sám Bůh pozlatil hrdla.
Dokonce i člověk čerpá energii z přírody a naplněný přílivem energie se vrhá do práce.
Konečně nastalo období, na které se všichni tak těšili.