Bílo

Po nekonečné bílé planině se rozbíhaly první paprsky slunce.Tady,na stříbřitých polích polárního kruhu,jakoby se zastavil čas.Zledovatělá krajina mlčí v nadcházejícím ránu.U vykrojené duté kry se spící šelmě zvíhá dýchající hruď,pokrytá bílou srstí.Pod mohutným ledovcem burácely vlny,rozbíjejíc se o něj.Medvědice otevřela ospalé oči.Její malý syn ji nadále spokojeně funěl s hlavou na jejím břiše.Jemně ho čumákem odsunula a protáhla se.Zmáhala ji žízeň.Není nic lepšího,než se probudit průzračnou ledovou vodou,nechat ji osvěžit hrdlo a rozproudit krev.Zbytak stáda ještě spal.Sníh ji křupal pod nohama a hladil ji do tlap.Voda byl podle očekávaní ideální.Hltala ji obrovskými doušky.Ale přeci ji něco znepokojovalo.Proč je ji tolik?Hladina se za poslední rok nezvykle zvedla.A ledovce na obzoru doslova mizí před očima.Dříve obrovité útvary s vrcholy téměř v nebesích.Břehy ztrácejí stabilitu a bortí se.Trhla sebou leknutím.Slyší kroky."Maminko,proč jsi odešla?" "Jdu za tebou,synáčku" "Mám žízeň" "Nechoď sem!"Do ticha se ozývalo slabé praskání.Vlny běsnily čím dál tím víc."Dávej pozor,maminko!" Polil ji chlad.Do celého těla ji bodaly miliony špendlíků."Vrať se!Nedívej se na mě,synu!"Opět hltal vodu.Ale beze vzduchu.Tmavé hlubiny ji tiskly v náručí."Maminko,kde jsi?"