Co řeky říkají

Proč zrovna o řekách? Já ani nevím. Možná, že je léto a dovolené. Tak co tedy? "Já a řeky" nebo "Řeky mého života"? Možná něco takového. Tak jo. Zamyslím-li se, poznala jsem nějakým způsobem zatím tři řeky. A každá ke mně určitě ve své době nějak promlouvala, ale nejspíš jsem to ještě nedokázala vnímat...

První byla Vltava. Řeka dětství. Jsem křtěná Vltavou, jak se říká o Pražácích. Byla pro mě majestátná. Bezpečná a přesto budící respekt. Na její břehy jsem chodila s dědou na nedělní procházky. Krmili jsme racky a kačeny. Parníkem se jezdilo na výlety na Slapy a do ZOO. Tehdy to peněženka ještě tolik nepocítila. Přes řeku jsem s otevřenou pusou sledovala tradiční ohňostroje.

Později jsem poznala Vltavu z druhého jejího konce. Vlastně spíš začátku. Každoroční splouvání Vltavy na pramicích patřilo k mým nej zážitkům léta. Krásná příroda. Krásné časy. Bezstarostné mládí.

No a pak ještě ta průmyslová Vltava. Těsně předrevoluční a kousek od rafinérie. Ta štika odtamtud neskončila v našich žaludcích. Byla spláchnuta do záchodu. Přes veškeré vynaložené kuchařské umění byla dominantní chutí přece jen nafta nebo co to bylo.

Za nějaký ten čas jsem se zabydlela u jiné řeky. U Otavy. Po pomalém a klidném toku Vltavy to bylo něco živého, proměnlivého. Zlatonosná Otava. Trochu studená na koupání, ale člověk si zvykne. Otava, to jsou i pstruzi v ní chycení k nedělnímu obědu. Ale také zatopené okolí při povodních a její dravý proud po větších lijácích. Právě tahle řeka už navždy bude první v řadě našich vodáckých pokusů. A samozřejmě, s Otavou je spojená moje každodenní cesta do práce a domů po jejím břehu. Příjemná, uklidňující. Když si člověk při pohledu na její vlnky urovnává myšlenky.

A teď přibyla Berounka. Přiznávám se, i pro ni mám slabost. Četla jsem, že kdo nechce pádlovat a spěchá, ať nejezdí na Berounku. Potvrzuji, je to tak. Ruce kolikrát pořádně bolely, ale její pomalý, velmi pomalý, proud jako by ti říkal: "Člověče. zastav se. Kam spěcháš? Jseš na dovolené. Podívej se, jak mi při březích krásně kvetou žluté stulíky. A teď zvedni hlavu. Vidíš tu skálu nade mnou? No co, že dojedeš jen do nejbližšího tábořiště... Nejseš ve fitku, abys tu dřel do zemdlení a trhal rekordy... Využij té chvíle. Kochej se... Sakra, uber člověče!"

K poselstvím řeky bychom neměli být hluší. Já vím, ono to vždycky tak úplně všechno nejde. Ale pojďme to zkusit. Zastavit se a vnímat. Třeba zrovna to, co nám řeky říkají ...