Mé oblíbené místo

Asi každý člověk má nějaké to své oblíbené místečko, kde se může schovat, vypustit a zapomenout na problémy všedních dní, které provází neustálý stres a stereotyp. I já mam takové místo, dokonce hned několik takových míst a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si takových míst vybavuji. Tady ale narážím na kámen úrazu, jsem vlastně schopen určit, které z těchto míst je to NEJoblíbenější ? Jednoznačně ne, neboť bych měl pocit, že urážím ostatní svá oblíbená místa, která mi pomohla v různých životních situacích.
Delší dobu jsem nad tím dumal a pak mi to došlo. Kam, že to vlastně utíkám na těch libých místech ? To přeci mysl, která je mou součástí, mi poskytuje ten blahodárný pocit bezpečí a jistoty. Ať už mám jen sebemenší problém vždy se o něj se svou myslí dělím, dokonce nejen o problémy, ale i o radosti a lásku. Je to ta část mě, která vyhodnocuje a analyzuje, ta část, která stojí za každým mým rozhodnutím a dokonce ta část, která má na svědomí každý můj krok, pohyb a vlastně i celý můj dosavadní i budoucí život.
Je tedy možné, aby mé nejoblíbenější místo byla právě má mysl ? Vlastně ano i ne, sice mi poskytuje únik před vnějším světem v podobě "nashledanou mé okolí", ale i sama mysl potřebuje takové místo v realitě. Místo kde může nabrat nové podměty a inspirace pro mé budoucí myšlenky.
Po delších úvahách nakonec docházím k tomu názoru, že přeci jen takové místo mám. Dokážu se tam lépe koncentrovat na své myšlenky a když odtamtud odcházím, cítím se plný energie. Mé utajené místečko se schovává kolem 1000 metrů nad mořem v Krkonošském národním parku.
Kdykoliv se sem vydám je to fantastický zážitek, počasí se zde den ode dne různí a tak nikdy nevím co mě čeká. Nejraději mám když fouká silnější vánek, je pod mrakem a chvilku před letním deštěm. Miluju utápět se ve vůních tamních lesů a luk. Povětšinou usedám na pařez a naplněn štěstím po výstupu si vychutnávám pohled daleko do kraje, ale i v okolí. Jako bych měl na dlani vše na co dohlédnu, baráky, nebo spíše baráčky se v dálce zdají být spíše početnými mravenčími příbytky. Pomalu pohledem sleduji cestu necestu po které jsem se sem vyšplhal, je dlouhá nepříjemná a trnitá, ale já vím, že za to stála. Je tu božský klid, slyším jen šum větru, který hraje do rytmu tančícím stromům, chvíli na to se do rytmu přidávají kapky bubnující na kameny, to jen pláč mračen z té okolní krásy v podobě podzimního deštíku se rozhodl přidat k větru do kapely. Snad ani nemám více slov, to se musí zažít na kůži vlastní.