Chodci

Příjemné ráno. Mám ráda ty chladní rána, kdy se dá procházet stále ještě potemnělými ulicemi a uzamknout se do svých myšlenek. Celou noc jsem ovšem nespala. Myšlenky vířily hlavou – mnoho a mnoho bolestných myšlenek, vzpomínek, přání vrátit čas, říct, co jsem neřekla a neříct, co jsem řekla. Byla to těžká noc – v deset hodin jsem zhasla světlo, odeslala pár posledních zpráv, a čekala. Jedenáct hodin, dvanáct….jedna, druhá…najednou půl třetí a mně už došlo, že neusnu. Asi to mám už od toho včerejška, problýsklo mi hlavou… Byla jsem v práci o tři hodiny déle – a dost jsem se unavila, přišla jsem domů a hodinu jsem byla ve stavu, že se ze mě hrnuly jen slzy – vážně, přepracovanost. Už v noci jsem se nemohla dočkat, kdy přijde ráno.
Konečně. Čtvrtá hodina – vzala jsem do ruky časopis a chvíli listovala. Přesto jsem se nedokázala soustředit- opět ty zrádné myšlenky a výčitky svědomí – opět ta skrytá bolest a sebelítost – mám tohle zapotřebí, pocity vzteku a slabosti…?
Půl páté…šla jsem se obléct a rozhodla se vyrazit o tři čtvrtě hodiny dříve. Několik zastávek pěšky, kousek autobusem a opět několik zastávek pěšky. Tak úžasnou ranní procházku jsem už dlouho nezažila…
Člověk vyjde ven, nadýchne se čerstvého vzduchu a užívá si „relativní“ samoty. Kolem projíždějí auta, motorky, dodávky, občas nějaké zaujme – kolem nikde nic, jen okolo zastávek pár lidí.
A pak jsou tu „chodci“. Označuji tak lidi, které potkávám, kteří mají podobné tempo a cosi podobného v očích – každý z nich na něco myslí. Letmé setkání pohledů, sympatie.Člověk člověku dokáže porozumět i během krátkého pohledu – pozná oči, kde je smutek a beznaděj. Pozná oči, kde je radost a štěstí. Pozná obavy. Pozná oči, které touží po lásce… Skoro každý něco hledá, někdo úlevu od trápení a někdo má přemíru emocí a nemá jak je vyjádřit – tak se prochází. Někdo se snaží ujasnit si své pocity – a někdo třeba hledá spřízněné duše. Nádhera, sledovat chodce. Každý je jiný a přesto mají něco společného. Jedna z nejkrásnějších věcí na takových ránech jsou pohledy – oční kontakty a snaha pochopit, přesto, že člověk nikdy nepochopí.
Je to… tak zvláštní, krásné – a pokud člověk pomine, že občas potká také skupinku opilců, potácejících se zrána z hospody na stavbu, tak až dokonalé.

Také se procházíte rádi?