Obloha v plamenech

Ráno jsem šla na autobus. Bylo krásně, teplo, téměř bezvětří. A nebe bylo jako v plamenech. Bylo půl sedmé a obloha, jindy studánkově modrá nebo ocelově šedá, najednou hořela rudou červení a oranžovou výhní, a růžovou měkkostí. Ale nikdo nevolal hasiče.... Dokonce se ani nikdo nezastavil, aby se podíval na nebe. Ani nezvedl oči. Byla jsem snad jediná, koho tyto plameny uchvátily? Byla jsem to snad já, komu jako jedinému z celé té velké masy lidí bylo souzeno obdivovat oblohu v plamenech? Celá byla zatažená, nebylo jediné místečko, které by nezakrývaly mraky. A snad právě proto slunce dokázalo vykouzlit tak úchvatný obraz. Chtěla jsem tu oblohu namalovat, neměla jsem však barvy, které by ji vystihly. Chtěla jsem ji vyfotit, ale fotografie není schopna zachytit tu nadpozemskou krásu.... Chtěla jsem zastavit čas. Zastavit čas jen a jen pro tebe. Abys mohl i ty vidět nebe v plamenech. V plamenech, které byly zažehnuty na východě a šířily se po obloze dál a dál až ji zachvátily celou. Chtěla jsem udělat cokoliv, abys tohle mohl vidět.... Ty nádherné barvy. Ale neudělala jsem nic. Nevyfotila jsem je, nenakreslila.... nenapsala jsem o nich báseň. A přesto vím, že by se ti líbily... Přesto vím, že bys byl rád, že je vidíš. Potom jsem stála na zastávce a čekala až si pro mě přijede autobus. A stále jsem myslela na ty barvy, nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Napadaly mě verše, krásné verše, které jsme měla někam psát. Nepsala jsem. Proč? Proč jsem je nechala zase zaniknout v hlubině času? Kdybych je psala, mohly zůstat uchovány. Mohlo v nich zůstat kouzlo hořící oblohy. Byla jsem však příliš líná než abych vzala tužku a papír. Přijel autobus. Přijel, já nastoupila a on mě pomalu odvážel do školy. A slunce zatím šplhalo po obloze. Jak stoupalo stále výš, oheň uhasínal. Ony ohnivé a vášnivé barvy, které jsem tak obdivovala, mizely. Mizely do neznáma, probouzeny sluncem a zabíjeny sluncem. Nebe vyhasínalo, aniž bys ho ty viděl. Už nežhnulo, nebyly tam žhavé uhlíky, jako jsou ve vyhasínajících kamnech. Vypadalo to spíš, jako by sluneční svit ředil ty syté barvy, jako když přiléváš vodu do sytě zbarveného roztoku. Když jsem jela autobusem stále dál, nebe bylo stále světlejší a ona krásná atmosféra utichala. Nepřestávala jsem myslet na tebe, ale litovala jsem, že jsi neviděl ten krásný žár. Nakonec jsem vystoupila. Vystoupila a spatřila ocelově šedé nebe. Nebylo tam již ani stopy po ohnivé vášni, která tam byla, když jsem nastupovala do autobusu....snad před půl hodinou. Byla vyhaslá. Tak vyhaslá jako keramická pec zemřelého řemeslníka. Vyhaslá a tichá, bez sebemenšího pohybu. A já litovala že jsem nezachytila ony verše.... Ty verše, které se mi předtím draly na jazyk, ta krásná slova, která se rýmovala a dávala smysl jen, když byla pospolu. Teď už si je nepamatuji, ale jistě byly krásné.... Obloha vyhasla, ale na jak dlouho? Přijde někdy den, kdy bude hořet stejnou vášní jako dnes? Já věřím že ano. A až tato chvíle nastane, my dva budeme spolu, spolu se budeme dívat jak nebe spaluje vesmírný žár a sepíšeme ty krásné verše, které nás budou napadat...