O počasí

Anotace: prostě o počasí :)

Je mnoho druhů počasí a každý má rád nějaký jiný. Někdo má rád slunné počasí, někdo mlhu, někdo vítr. Já mám ráda déšť. Je málo lidí, kteří mají rádi déšť, ale já mezi ně patřím. V dešti vše dostane tu pravou tvář. I ty nejkrásnější budovy posmutní a nezdají se tak krásné, na které si jen hrají. Budovy a domy, které se nechlubí svou krásou, v dešti však podle mě zkrásní. Přes hustý dešťový závěs nejsou vidět jejich praskliny na omítce, špínu na zdech způsobenou neustálím provozem aut. V dešti se vše mění. Rostliny se usmívají při prvních dotecích kapek po parném letním dni, roztancují se v závalu kapek, vychutnávají si každý okamžik této chvíle. Potom si pomalu lehají na záda a dívají se vzhůru do smršti padající vody a pijí a pijí a nepřestávají, neboť vědí, že tato chvíle jednou pomine a nastane zas parný den, ve kterém voda bude vzácností.
Déšť má i svého studenějšího, chladnějšího, ale přesto krásného bratříčka. Když přijde z oblohy na svých saních, na kterých sedí po boku i bratránek Mráz, děti se radují, ale řidiči aut to období nemají příliš v lásce. S jeho příchodem vše zkrásní. Temné uličky zesvětlí a už se nezdají tak tajemnými a strašidelnými. Nikdo nevnímá práskanou omítku starých domů, každého zaujme jejich čepice, jejich velké, husté, krásně bílé čepice. Keře a stromy se obléknou do bílých hábitů, které strýček Vítr tak rád sfoukává na lidi procházející pod nimi. Rostliny se tulí k zen´mi, přikrývají se hustými, měkkými, bílými dekami a chystají se celé toto bílé období pospat. Stromy si také obují vysoké bílé holínky, sahající až ke kolenům. Děti vyrážejí do ulic a provozují zimní hrátky – staví sněhuláky, iglú, sáňkují a bobují, koulují se. Když padají k zemi vločky, vše se mi zdá tak krásna okouzlující, mnohem krásnější, než když jsou ulice a příroda prázdné, když je nic nedoplňuje. Když se také touto dobou procházíte přírodou a podíváte se do luk, je to jako byste pokládali tisíce oveček s jejich bílými kožíšky vedle sebe.
Tito bratři jsou tak odlišní a přesto se v mých očích tak podobají. Máma ráda oba bratříčky, ale nikdy nejsem ráda, když tu má být Sníh, když je jeho období, a přijde nečekaně Déšť i se svým strýčkem Větrem. Vždy jsem ale ráda, když vykoukne i v zimě Slunce, člen, který sic nepatří do rodiny, ale přesto je vždy vítán.