Zeměpiscova estetika

"Když konečně přestaly deště, nastala vedra a celá země je na nohou. V televizi a rádiu jde jedna zpráva za druhou s dobrými radami, co dělat, abychom ten týden nebo dva přežili ve zdraví. Nesmíme chodit na přímé slunce, máme se neustále prolévat hektolitry vody a celkově se šetřit, protože je přece stupeň biozátěže 4., a čtyřka přece znamená, že pokud člověk udělá pár pohybů navíc, než je nezbyteně nutné, je prakticky živá mrtvola.
Polovina lidstva - a možná že ještě víc než polovina - žije v takových podmínkách dnes a denně. Čtyřicetistupňová vedra nejsou pro ni ničím výjimečným. Navíc musí pracovat vedro nevedro - a velmi těžce. Jaké to asi musí být orat dřevěným pluhem, když se na obzoru tetelí horký vzduch a paprsky propalují kůži skrznaskrz? Mně tedy rozhodně bohatě stačí jen představa, že mám v takových podmínkách uvařit oběd na ohni a umýt nádobí. A s tou hydratací v horkých dnech - to si člověk rozmyslí, jestli vypije litr nebo tři, když se musí trmácet savanou či buší někam x kilometrů daleko, kde najde na dně studny nahnědlé zasmrádlé cosi, co jen vzdáleně připomíná vodu...
Je pro mě naprostou záhadou, jak někdo v takových podmínkách dokáže myslet na krásu. Jako třeba rádžastánské princezny z fotoreportáže Františka Zvardoně. Nebo jakékoli jiné princezny odkudkoli ze světa, kterému my říkáme třetí. Krása pro ně není jen nějaká zavrženíhodná marnivost, je to něco, co jim dává sílu přežít, něco, co vnáší do jejich životů světlo a radost. A bez toho se nedá žít."
Lenka Klicperová, editorial pro Lidé a Země, srpen 2007

Románek, jenž se odehrává mezi uměním a estetikou se zdá být osudovým. Dnes, kdy se již "velké", "vysoké", "vážné" či "krásné" umění stává fantómem o jehož holé existenci se vedou vážně míněné spory, panuje okolo něj jen jediná shoda: že je věcí několika málo zasvěcenců, zcela nepřístupnou široké veřejnosti. Téměř to vypadá, jako by se z umění stával hádavý, rozháraný a marnotratný milenec, který estetiku pouze trápí nekonečným přívalem paradoxů a neřešitelných otázek, jejichž význam je pro většinu světa zcela nepochopitelný.
A stejně jako v případě tragických lásek, i v našem sporu není chyba pouze na jedné straně - snad kdyby estetika včas upřela ohnisko své pozornosti na jiný z objektů z jejího bohatého diskurzu, mohla dnes vypadat mnohem zdravěji. Tento směr předznačil (mezi jinými) ve třicátých letech John Dewey tvrzením, že veškeré umění a veškerá estetická zkušenost vychází z každodenního zakoušení života - to, co dnes považujeme za klasická umělecká díla není nic víc než zbožnělé harampádí, které kdysi vyvolávalo ve svých obdivovatelích tak intenzivní prožitky existence, že jej postavili na piedestal věčné hodnoty. Vždyť, ptá se Dewey, kdo dnes dokáže opravdu ocenit Rembrandta či Homéra? Ale pokud není hlavním zdrojem estetické zkušenosti (kterou samozřejmě čas od času prožívá každý duševně zdravý člověk) umění, pak co tedy? Dewey odpovídá: život, příroda, krajina...
Tuto linii uvažování bych chtěl na následujících řádcích sledovat. Mnoho bylo již napsáno o úkolu a myšlení lidí, kteří se blíže zabývají uměním: o kriticích, kunsthistoricích, divadelních vědcích, muzikolozích... Těžko bychom však nalezli estetický spis o těch, kteří se zblízka dívají na samotný život a prostředí v němž se odehrává, na krásu přírody ve všech jejích vrstvách - těžko bychom nalezli spis o zeměpiscích.
Praktický význam profese zeměpiscovy je jasný - ať již jde o orientaci v krajině, evidenci rostlinných a živočišných druhů, meteorologii či přírůstek a úbytek obyvatel, mají geografovy poznatky jistě velký mimoestetický význam. Jestliže je však krajina, příroda a její změna v čase a prostoru významným zdrojem estetického potěšení, jak by bylo možné, aby tento aspekt zeměpisec, jenž je krajině ve svém bádání nejblíže z lidí, nezohlednil? Podobně jako kunsthistorik, i on je povinen se při práci vyvarovat subjektivního hodnocení. Současně však musí být velice vnímavý k tomu, co jednotlivé krajiny vzájemně odlišuje, co je činí pro (obecného) člověka zajímavými, užitečnými a krásnými - k jejich kvalitě.
Kvalita - v deweyánském slova smyslu - není nic jiného než to, co drží jednotlivé celky skutečně jednotlivé a celistvé. Prostupuje skrz naskrz celou situací (abychom se vyhnuli zabředávání do Deweyho pojmosloví, rozuměj krajinou) a umožňuje tak nám, abychom ji vnímali jako celek (včetně sebe, coby její neoddělitelné součásti) k němuž náleží vše, co právě vnímáme, ale který je jasně odlišen od všeho, co k němu nepatří. Je geniem loci v pravém smyslu toho slova - má všechny fyzické, morální, historické i emocionální aspekty onoho místa , ale není POUZE jimi, nýbrž jejich specifickou kombinací v daném okamžiku (rozuměj libovolně dlouhém časovém úseku, během nějž dominuje vnímání tatáž kvalita). Kvalitu nelze popsat slovy, lze ji pouze porozumět (pro Deweyho základní kognitivní funkce, předcházející analýze a syntéze). Přičemž následnou analýzou získává geograf-vědec poznatky a praktické výsledky svého zkoumání, ztrácí ovšem to, co je místu vlastní - vše prostupující pojem atmosféry, kvality. Na mapě vypadají všechny hory stejně, stejné jsou i všechny deště v tabulce úhrnu srážek - ale jak rozmanité, pestré a zcela odlišné byly tyto hory když jimi geograf cestoval, jak silně cítil různorodost těch tabulkově stejných dešťů, když mu padaly na hlavu!
Zde máme v ruce klíč k pochopení tak velké oblíbenosti zeměpisných časopisů, jejichž stránky se hemží afektovanými popisy cest a pestrobarevnými fotografiemi. Jejich posláním je ukázat čtenáři, že za geografovou prácí se neskrývá jen praktický užitek, ale i silný estetický prožitek. Nikoliv krása ve smyslu distancované kontemplace sonáty či surrealistické koláže, nýbrž krása prožívaná přímo, krása zakoušení všemi smysly, "nejbezprostřednější prožitek života", jak o něm mluví Dewey. Ten v dnešním virtuálním, předistancovaném, audiovizuálním světě chybí, avšak odkaz k němu recipienta na jeho absenci upozorní a připomene mu hloubku, již jeho život ztrácí.
"Všichni se stěhujeme do měst s vidinou luxusu, pohodlí a bohatství, a přitom sníme o harmonickém rytmu, klidu a obnovené víře venkova," píše šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Lenka Klicperová v jiném editorialu. Shrnuje tak (snad nevědomky) důvod, proč je její časopis a jemu podobná periodika tak oblíben a prodáván. Cestování je pro nás dodnes synonymem nevšedních zážitků a zkušeností - a silná zkušenost je (podle Deweyho) to, co činí náš život pestřejší, smysluplnější a kvalitnější.
To jsme však již příliš odbočili od zeměpiscova vztahu ke krajině. Dalším aspektem, jenž tento vztah poznamenává, je jeho neodmyslitelná procesualita. Jen těžko bychom hledali v říši umění paralelu, v níž by se odráželo zakoušení pohybu v prostoru a času tak, jak jej vidí geograf při svém putování. Krajinou prostupují stovky rytmů a podrytmů - od těch nejdelších, probíhajících v geologickém čase, jenž se měří na miliony let, až po ty krátké, měřené pro člověka přirozenou jednotkou slunečního dne. Díky tomu není krajina nikdy stejná - a citlivost ke změnám, které se v ní odehrály, je jednou z charakteristických vlastností dobrého zeměpisce.
Byla by to ale podivná krajina, kdybychom si od ní odmysleli její obyvatele z říše fauny i flóry. Vždyť to, jak se každý z nich adaptuje na cykly svého prostředí a jak jim přizpůsobí svůj vlastní, vnitřní životní rytmus, obohacuje krajinu o bezpočet dalších akordů a poskytuje jejímu pozorovateli ke studiu nevyčerpatelně složitou harmonii.A ještě více: neboť není možné pochopit rytmus aniž bychom se mu poddali - a je nesmírně obtížné dlouhodobě vzdorovat dění, jemuž se oddává celé naše okolí. Geograf nemůže být distancovaným vědcem, jenž uvádí do tabulek a grafů pohyby zvířat, rostlin, lidí či zemských desek jako nezávislé, vnější děje. Sám se těchto pohybů vědomě účastní. Sleduje rytmické linky, jež okolo nás ostatních probíhají nepovšimnuty, a společně s jejich sledováním je sám vstřebává do vlastního životního rytmu. Jeho život nemůže být stejný od chvíle, kdy si povšiml, že se Evropa každý rok vzdálíod Ameriky o 2-4 cm.
Zeměpisec však tuto nepřetržitou změnu, tento tok rytmů pouze pasivně nekontempluje. Přichází s nimi ve styk skrze práci, či ještě přesněji, skrze svůj vlastní proces života. S každým krokem, každým nadechnutím i každým poznatkem před ním rozvírá krajina vějíř svých potencialit a mění kvalitu, skrze níž jsou oba spojeni v celek. "In an experience, flow is from something to something. As one part leads to another and as one part carries on what went before, each gains distinctness in itself. The enduring whole is diversified by successive phases that are emphases of its varied colors."1
To je ostatně důvodem jevu geografovy povahy, jenž se pramálo shoduje s obecnou představou estétství. Zeměpisec prožívá krajinu nejen prakticky, teoreticky a esteticky, nýbrž také morálně. Úbytek živočišných druhů, hladomor a špatné zdravotní podmínky ve třetím světě i povšechná degradace západní civilizace patří na stránky zeměpisných časopisů stejně neodmyslitelně jako objektivní fakta a citově zabarvené popisy. Dobrý geograf nemohl pracovat v krajině aniž by se nestal (alespoň na krátkou dobu) její součástí a každé nebezpečí, každá katastrofa a každý problém se díky tomu blízce týká i jeho samého. Nemůže zaujmout distanci. Musí bojovat o záchranu světa, jehož se stal součástí - a dělá to jediným způsobem, který mu jeho pozice vzdělaného člověka umožňuje.
Snad je nyní jasné, proč jsem pro úvod svého článku zvolil citaci celého editorialu L. Klicperové. Pokusil jsem se na těchto řádcích vysvětlit tón tohoto editorialu a přiblížit s jeho pomocí pomocí způsob, jakým zeměpisec přemýšlí a vnímá. Bylo by však samozřejmě třeba mnohem pečlivějšího a soustředěnějšího pojednání, abychom nastínili povahu geografovu alespoň v jistém stupni úplnosti. Nezbývá než doufat, že se s tímto úkolem budoucnost vypořádá...