Liják

Liják

Venku prší. Kapka deště stéká po okně, kličkuje si to mezi ostatními a chvílemi zpomaluje nebo se dokonce zastaví. Chvílemi, ale naopak zrychlí a řítí se nenávratně šílenou rychlostí do neznáma. Vše končí tím že splyne s kapkami ostatními. Ať už dopadla na okno kdekoliv a ať už stekla jakoukoliv rychlostí, pokaždé potkala mnoho jiných kapek a i když sluneční paprsky neozářily její duhové odlesky, nebyla jí dána šance se zatřpytit a dokázat všem jak dokáže oslnit, i přes to za sebou zanechala dlouhou brázdu, brázdu přes celé okno.
Je tu mnoho takových brázd, vyjetých cestiček, které tu zanechalo nesmírné množství kapek, které divoce dopadali v prudkém lijáku, rozstřikovali se prudkými nárazy, spojovali se s ostatními kapkami a pomáhali jim najít cestu. Nakonec všechny kapky splynou v jednu velkou kapku v jeden pramínek, drobný potůček, spojí své cesty, aby společně nalezli svůj osud. Je mnoho takových potůčků. Některé se vsáknou do půdy a dají vláhu rostlinám, aby mohly jednoho dne překrásně rozkvést. Jiné stečou do kaluží, rybníků, potoků, řek a moří, aby se v nich mohl zrodit nový život.
Venku už neprší. Slunce se dere mezi mraky, aby převzalo moc nad vším kam až jeho paprsky dohlédnou. Mraky se trhají, slunce září, kapky se třpytí, květiny rozkvétají, rodí se nový život. Venku již neprší.