Strach

Je tu tak krásně. Cesta mne zavede až k potůčku, co se valý mezi kameny, v prudších svazích padá dolů a tvoří malé vodopády. Najednou se zatáhne. Lesem jde šero a hrozně se ochladí. Snad nebude pršet, pomyslím si. Mohla by být bouřka. Miluji, když oblohou prolétávají blesky. Nebe se změní v několik barev. Narazím na javor, pod který se posadím. Je tak krásnej, mohutnej, starej. Jeho větve sahají až k zemi. Tady se mi nic nemůže stát. Nikdo mi tu nemůže ublížit.

Z mého snění mě vytrhne nějakej rachot. Po chvilce mé oči uvidí řinoucí se mým směrem traktor. Zastaví. Nejspíš si jede pro ty spadlé stromy. Aspon se to tu pročistí a vyniknou krásy přírody, projede mi hlavou. Řidič vystoupí, rozhlíží se kolem, jako kdyby něco hledal. Spatří mne. Uvědomím si, že je k ménu doupěti stále blíž a blíž. Pohlédnu mu do tváře. Tep se mi zastaví, necítím srdce. Hrdlo se mi svírá, nemůžu dýchat.

Ne, to není pravda. Nemůže to být on. Chci utíkat, jenže nohy mě neposlouchají. Jdou k němu pomalými, ale jistými krůčky. Najednou jak kdybych se probudila, obrátím se a běžím pryč. Daleko odsaď. Zaběhla jsem do husté tmavé obory. Mezitím se lesem šine černá barva. Nevidím už vůbec nic. Musím, musím pryč. Ted to nejde, nemohu se zastavit. Ted to nesmím vzdát. Dám se na cestu tedy dál. Po chvilce se zastavím. Obdivuju, když si stromy šeptají, hladí se větvemi o sobe, ten šum. Mé uši zachytí kroky, pomalé směřující ke mě. Dech se mi zastaví.

Nesmím to ted vzdát. Vydám se na cestu dál. Pokračuji v cestě, která, nevím ani kam, mne zavede. Míjim jeden strom za stromem. Ukopnu se o padlý kmen. Mé tělo se kácí k zemi. Vteřiny mi ubýhají. Nemohu už dál. Měsíc prosvítá mezi pěšinami korun. Zahlédnu starou chatrč. V domnění, že se mám kde ukrýt, seberu veškerou sílu a dám se do rychlejší chůze. Nohy se mi už podlamují. Zalezu si do rohu, kolena si přitáhnu k sobě. Celá se třesu zimou, tím, co bude. Co když mě vycítí? Hlava mi začne padat, oči se mi klíží, zavírají se mi. Jsem ztahaná, chce se mi spát. Ne, to nejde. Musím nějak vydržet, přikážu si. Únavě jsem bohužel poručit nemohla.

Z mého odpočinku mne vytrhnou silné rány. Cosi buší na dveře. Snad nedovolím, jít otevřít. To nejde. Bude to on. Vyskočím skrz okno. Uháním vytyčeným směrem pryč od té boudy. Dostanu se až na sráz. Tady má cesta končí, není už úniku. Dál se už nedostanu.

Vzhlédnu k nebi a na tváři se mi vykouzlí úsměv. Jsem štastná, můžu zase dýchat. Sluníčko vyšlo.