Vyorávání brambor

.

19. září kterýhokoliv roku. Za svítání mě probudilo podivný rachocení, přicházející pootevřeným oknem. V oblacích hliněnýho prachu krouží po poli traktor jako vodoměrka po větrem zvlněný hladině. Jen ta rejha, co za sebou nechává, se nerozestupuje jako ta na rybníku. Vyorává bramborový brázdy.

V lesklý, vlhký zemi se jako levný kočičí zlato, trochu olezlý patinou, blyští trsy novejch brambor. A mezi nima vždycky jedna stará. Zasloužilá matka rodu. Shnilá brambora, která dala život všem ostatním a teď jí zaoraj zpátky do pole jako do hrobu. Cáry mlhy se povalujou nad brázdama a lehají si na ty vyoraný zlatý valouny. Poklad, kterej vydalo nitro země. Jako na Velkej pátek, když se otevíraj skály.

Brázdy nedozírný délky až k cípu lesa. A mezi nima roztroušený – jako když necháš rozlítnout barevný jehlice mikáda – různobarevný postavičky ohnutý nad košíkama s tím vyoraným nahamoněným zlatem. Na kraji pole přistavená vlečka, kde už mají těch bramborovejch nugetů celou hromadu.

Snad znají tu pověst. Že se tam nesmí bejt moc dlouho. Nechtít si toho nabrat co nejvíc. Že se pak země zas nečekaně zavře a už to nejde ven. Žádný výstražný šipky k nouzovýmu východu. Žádný: „Sezame, otevři se!“.

Až zase za rok...

.