Šeptání přírody

Stmívá se. Děti, které ještě donedávna běhaly u řeky, maminky zahnaly do vyhřátých chalup. I život na louce pohasl. Jen štěbetání ptáků rušilo klid. Na nebi vyskočila první hvězda, hned jí následovala druhá. Ani měsíc nezůstal pozadu. Pyšně vstoupil mezi hvězdy a zazářil. To byl signál pro schovaná zvířata, která čekala až i to poslední okýnko na návsi zhasne. Pak teprve vylezly ze svého úkrytu a nesměle pokračovaly v cestě.
Nad loukou létaly malé světlušky, připomínající tančící víly, které v ruce drží svíčky. Malý zajíček pronásledoval jednu takovou světlušku. Skákal za jejím světélkem, poskakoval sem a tam, skákal do víšky, natahoval pacičky až zakopl o malou větvičku a upadl na zem. Tam potom, ve snaze spočítat všechny ty světlušky, usnul.
Řeka, která byla hned vedle louky, jemně hučela. Vítr si pohrával s trávou. Vytvářel kruhy, do kterých ještě kreslil obrázky. Rozcuchal dlouhé luční vlasy. Měsíc, nadšeně pozorujíc dění na louce, zesílil své paprsky. Stříbrná barva jako by se rozlila po celém údolí. Ptáci zesílili svůj zpěv. Nálada, která zde panovala, byla lidem neznámá. Neuvěřitelný klid a svoboda.
I les se po chvíli přidal. Jeho šumění bylo slyšet daleko. Měsíc již stál vysoko na obloze, když počalo poprchávat. Malý zajíček, který dosud pokojně spal, vyběhnul a pelášil rovnou do lesa. Teď přišel čas pro květiny. Očista a nápoj života – to byl pro ně déšť. Průhledný kapičky, prozářený měsíční září, která ještě místy prokukovala, bubnovaly do země. Mravenci rychle utíkaly do mraveniště.
Na loučce zavládlo ticho, i déšť ztlumil své kapky. Unavený měsíc šel spát. Silné slunce zahřálo první kapky deště. Nikdo nerušil tento krásný okamžik. Noc brzo měla přejít v den. Další krásný den na tomto světě. Jedinečná, přesto pro nás tak důležitá věc – svítání.