Hrabu vlasy kmenů.

Šum listí prolétá krajinou lehce smutnou.Barvy léta se barví do barev podzimu.Tíhnou mi víčka dolů tak jako tíhnou vlasy stromů k zemi.Nic víc jen šum,doutnající polinko a zemina poseta vlasy kmenů.Nasávám atmosféru tohoto klání jako by to mělo být naposled.Sedím na schůdku poloprázdného okolí a sleduji každej lísteček k zemi padati.Drobní ptáci už znuděně štěbetají jakým směrem se vidati do krajů tepla.Jako bych jim rozuměl.Otupěle zírám jak podzim shazuje peřinu na krajinu pusta.Palím nikotin a koutkem úst směřuji nahoru do bodu úsměvu,ale jen proto abych se uvedl do stavu pohody.Ne to se neděje ve mě.To se děje kolem mě.A je to nádhera.Jediným antidepresivem je,koukati se na to.Vždy vysvitne slunce,protože slunce je bůh.Ten ovládá vše tak jako slunce.Takže ani Adam ani Evička rozhžhavená koule vesmírna která nám dává víru a naději v lepší zítřky.A když nenastanou zítra,zdřejmě bude zataženo.Ale vyjasní se.Jen nespěchat.