Popis mého světa!

No popsat muj „nej.svět“ bude asi trošičku komplikovanější než jsem si myslela,Jak nelépe začít?
V mí světě jsem malíř,praví mistr svého umění.Ne ,jako ti s falešnou tváří co klamou ostatní,vydávájí něčí díla za vlastní a samou pýchou se naparují.Ale taky je pravda ,že já jsem malíř jiného typu,jsem malíř své fantazie,svého domova a nej. místa na světě.
Na začátku mám dost velký problém…kde sehnat barvičky?Posílala jsem svou bílou holubici s poselstvím mím Bohům,ale neodpovídali.Čekala jsem celou věčnost, pořád nic.Vím,že jeden z mích zákonů je:“NIKDY nestratit naději.“Ale temnota mě obklopovala čím dál tím více,cítila jsem se jako malý plamínek ve vesmíru…Seděla jsem opírajíce u svého stromovouse a cítila jeho tep,slyšela jeho srdce,jak težce odbíji jako zvony na věži Notrdam.Holka nestracej naději porád mi vtlouká do hlavy a svými košatými větvemi mi podává kůru s hnědí.“Děkuji,ale je to pořád málo.“Zase se mi chtělo plakat,stromovous mě obejmul.Přestávám dýchat.
Však najednou ,má holubička přilettěla ,sedla mi na koleno a tiše zavrkala.Panna příroda mi nechala poslat zelenou , smaragdově zelenou,takovou tu jako máme mi dívky z čistého rodu.Výborně!Tvář se mi rozzářila.Vdálce jsem uslyšela nějaké dunění…kdo to může být?Kerberos,samotný Hádes mi přinesl ohnivou žluť ze samotného podsvětí.Vdálce se zvedaly vlny…to už jsem je viděla,konvoj bílých delfínu a za nima samotneho Neptuna,držící mušli se safírovou.Růže vyplakaly červenou,a bílou?Bílou mi už dávno dal jeden kovář do přívěšku ,který pořád nosím sebou.Tenhle kovář,mi vždycky říká:“Když svět vidíš jako černo bílé fotky,vždycky si zvol bíli okraj.“Nuže teď se do toho dám…
Modrou kroužívými pohyby realizuji slunce,toto slunce nepalí,neoslepí Vás ,když do něho koukáte.Žhne tím samím plamenem jako mají andělští kováři ve svých výhních,když kovají brnění proti zlu,bezpráví a armádam stínu.Překrásné slunce života,vyvolává pocity že jste pořád sněkým,kdo Vás hřeje…
Zelenou krátkymi uštěpnými pohyby,tvořím trávu,přidám hněď a žačínají mi rost hory.To už citím pod chodidly jemné šimráni klíčku.Jako pozadí..jedine bílé nebe…. slonovinová…zařící měcíc…mé město na vodě…vodopády…hvězdy…
Maluji ptáky,divou zvěř,ve vodách se to hýbe od obrovských velryb po malé duhové rybičky.Vítr mě hladí,a šeptá mi:“Neboj se a pojd semnou.“Všude pobíhají šmoulové,princezna Fantagiro je má sestra.Elfové se semnou smějou,trpaslíci mě oblekají do zlatých roun,cítím se jako jejich Bohyně.Jehličnany na mě mávají,dokonce i smutna vrba je jako topol,na tomhle místě neexistuje strach,smutek či zloba,je to místo nadějí,síly,štěstí a pohodlí.Ze srdce vám odpadne obrovský balvan.Kouzla jsou tady samozřejmostí.Jestli někde existuje nebe,tak je to právě tady,protože je to svvět živých.Z nemrtvích je mi na zvracení,pohrdám jimi,nenavidím je,tahle špína bude rozbita a rozprášena mou rukou osobně.
Nakonec v mém světě nakreslím růži,bude mít všechny barvičky,bude to mladá řůžička,poupě.Do ní ukryju svou duši a uzavřu ji.Štastná a nesmrtelná růže ve šťastném světě.A na úplný konec podpis.Vryla jsem ho ho tučným písmen do kamene.Doufám,že se kamenožrout nebude hněvat.
Neplakej te že nejsem mezi Vám,sejdeme se nad hvězdami.