Příroda

Příroda je tou nejmocnější vílou. Tou nejkrásnější. Nejnebezpečnější. Nejlaskavější a přesto nejkrutější. Je nepochopitelná. Nepolapitelná. Osudová. Obklopuje celý náš život, dává nám poznat radost a úlevu. I když mnohokrát nás i potopí. Přesto ji máme rádi. Já ji mám ráda.
Stačí jeden pohled na oblohu. Po modrém a jasném nebi si běží tisíce lehkých a nadýchaných mráčků. Vypadají jako sladké dortíky, pusinky k nakousnutí. Jejich cesty nikde nekončí, plují si, kam chtějí a kdy. Neohlíží se na nás lidi. Žijí svým vlastním životem. Mnohokrát v jejich roztodivných tvarech vidím něco, co dobře znám. Hele – tamhle plave delfín! A není tohle letadlo jen s jedním křídlem? Možná brzy spadne mezi nás. A hle – i brouček leze po nebi osvěcován jasnými paprsky sluníčka. Slunce…ta jasná koule na obloze, která ohlašuje nový den a loučí se s námi, když přichází noc. To slunce, jež dalo a dává život všemu na naší zemi. Je energické a veselé, zdá se, že se neumí hněvat. Laskavě absolvuje svou cestu od východu k západu a rozdává radosti, kde může. Stačí si vychutnat východ slunce, kdy malý kotouček nejistě vykoukne zpoza obzoru a teprve, když se ujistí, že vše je jak má být, odváží se jít dál. Hraje při tom barvami. Červená přechází v oranžovou a ta se nakonec změní v tu jasně žlutou, kterou známe. Putuje celý den. Až večer odchází spát. Ale nemůže nás opustit jen tak! Proto vždy předvádí své divadlo, když zapadá. Obloha se v tu chvíli stává různobarevným uměleckým dílem. Je červená, žlutá, osvícená či tmavá. Zůstává však pořád krásná. Opona padá a slunce se loučí. Je konec jeho představení. Nastává noc. Ta úžasná výjimečná noc. Svěží vzduch si hraje s lístky, které konečně mohou zpívat svou noční píseň. Vane lehký větřík. Na obloze se vypíná měsíc – ať už jeho kousek nebo on v celé své kráse. Předvádí se. Snaží se zastínit lesk hvězd. A zatím se mu to daří! Vypadá jako kousek stříbra, který spadl na nebe nebo jako obrovské rybí oko, které nás hlídá ve spánku. Ale po týdnech už ho přestává bavit předvádět se nám. Mizí, ubývá a na scénu konečně nastupují hvězdičky. Drobní poslové jiných světů, hlídači snů a příbytky strážných andělů. Vychutnávají si svou chvíli slávy. Jsou nadšené. Jsou magické i bez všelijakých čar a kouzel.
Obloha však má co nabídnout, i když je zataženo a sychravo. Šedá přikrývka se vypíná nad hlavami lidí a věstí cosi zlého. Ve vzduchu se nese dusná atmosféra. A pak se to najednou stane. Kap…kap…Začíná pršet! Osvobozující déšť, který osvěží vše živé. Vlije do žil novou energii a život. A ty studené kapky jsou opravdu balzámem na duši. Slyším, jak dopadají na parapet. Jak spolu soutěží, která dopadne dřív. Je to tak uklidňující a příjemné. A když zasvítí přes mraky několik paprsků – vzniká duha. Barevná, veselá, lehkomyslná duha, na jejímž konci se nachází trpaslík s pokladem, který otevře jen málokomu. Poklad nehledám, zato dopřávám svým očím ještě chvíli pohledu na umění přírody. Když déšť pomine, vzduchem se i nadále šíří jeho poselství a země zůstane vlahá. Na listech i jehlicích se usadí malé kapičky tolik podobné perlám. Jsou blýskavé a křehké. Láká mě to se jich dotknout. Ale neudělám to. Neosmělím se porušit tu nádheru. Raději je z dálky pozoruji a snažím se zapamatovat ten okamžik, ve kterém mám pocit, že mě objala sama matička Země.
Příroda má opravdu tolik krás. Vždyť se podívejte na moře. Velká modrá louže plná života a tajemství. Je tak energické, když je na něm vlnobití. Může se zdát kruté, když na něm vítr rozpoutá velkou mořskou bouři a ta potápí lodi. Jde z něj strach, když nám svými vlnami dává najevo, kdo je tu pánem. Je silnější, než si umíme představit. Ale zároveň je tak kouzelné. Milé. Kdo se někdy nechal unášet lehkými vlnkami, pocítil na dlaních letmý dotyk slané vody nebo jen sledoval klidné večerní moře – musí mi dát za pravdu. Každý, kdo někdy pozoroval racky zpívající na pobřeží a lovící ryby, kdo sebral pár mušlí a přiložil je k uchu, aby slyšel zpěv mořských víl, každý, komu se zalíbila hvězdice jen tak se povalující v písku – ten přece musí moře milovat. Život, který moře nabízí, je též rozmanitý. Tu skákající rybka, támhle delfín a kosatka. Veselý malý klaun spící v sasankách, „létající“ rejnok pohybující se po dně, koníček s vajíčky na zádech. Ale i vzteklý a nebezpečný žralok. To vše jsou spolu s korály a vodními rostlinami obyvatelé rodiště života. Ti všichni tam našli své útočiště. Ti všichni moře také milují.
A co horští velikáni? Pevné skály bez duše, které ale mohou vyprávět tolik příběhů. O horolezcích, kteří nikdy nezdolali jejich vrchol. O malých dětech natahujících ručku a snících o tom, že jednou se dostanou až na tu zasněženou špičku a vyskočí na mráček. Ano, vrcholky takových hor sahají až k mrakům a snad i mnohem víš. Zdobeny bílým šatem tančí mezi travnatými pastvinami plnými krav, koz a ovcí. Nechávají se zahaleny ve stínu tajemství. Zdají se nezdolné, tak tvrdé a bez citu. Ale přesto stačí málo a i ony se mohou drolit v jemný prach, písek, který zůstává mezi prsty. Přesto se zdají být nedotknutelné. A ony jistě jsou. Nejsou to milé společnice, číhá na nich mnoho nebezpečí – byť lákavých –, ale osudových. Všichni to ví. Jen ty nejodvážnější rostliny a živočichové si troufnou osídlit jejich svahy a vytvořit si na nich svůj domov. Těch pár výjimek dodává pak mrtvé hoře přece jen trochu života a z nedotknutelného udělá něco se známkou lidskosti.
Známky lidskosti má i jeden ze čtyř zemských živlů. Vítr. Připomíná mi lidi z mého okolí. Někteří jsou jemní a příjemní jako vánek, který pohladí, potěší a v teplých letních dnech ochladí. Jiní jsou divocí a hlasití. Připomínají mi vichřici nebo orkán. Smetou vše, co jim stojí v cestě, jsou krutí a neohlížejí se do stran. Znáte ten otravný dusivý vítr, který nás mnohdy tolik unavuje v létě? I takové lidi znám. Vítr je opravdu vynikajícím zrcadlem lidských vlastností. Možná proto ho tolik z nás nemá rádo. Je upřímným společníkem, který nezradí a nelže. Rozvíří listí ze země, rozfouká mraky a zase zmizí tam, kam ho nohy vedou. Je tak svobodný…Toužím po větrné svobodě…
Toužím po divokosti, jakou může nabídnout jen bouře. V bouři se spojuje vše, co mi je na přírodě drahé. Déšť bubnující na okenní tabulky, svištící vítr, síla blesků a děs jdoucí z hromů. Bouře je tak nespoutaná, divoká. Udeří, kdy se jí zachce. Nic jí nezabrání, nic ji nezastaví. Jde přes mrtvoly. Nebojí se, nemá z čeho mít strach. Teď tu bude vládnout ona! Podmaní si den i noc, hory i moře. Elektrické výboje protínají vzduch a vytváří jakési napětí. Zvuk hromu je děsivý, budí strach a obavy. A přitom – je neškodný. Jakoby bouře jen vyhrožovala, ale na nic víc se nezmohla. Není tak krutá, jak se zdá. Jen je ráda, když je po jejím. Nerada se podřizuje. Bouře donutí život pokleknout před ní či utéct do ústraní. Je tím nejpřirozenějším na celé naší zeměkouli. A svou nepolapitelností, neovladatelností je mou jedinečnou přítelkyní v těch nejhorších i nejlepších časech.
Nezbývá už moc slov na závěr. Jedině snad – svět, ve kterém žijeme, je výjimečný. Měli bychom si vážit všeho, co nám nabízí a užívat těch krás, než se vrátíme do náruče matičky Země, která nám dala život a jednou nám dá i poslední objetí.