Západ Slunce

Každý den se již od rána těším na jeden moment. Je večer a já odkrývám závěs z mého okna proto, abych mohla pozorovat to nejkrásnější divadlo, které znám. Západ Slunce. Viděla jsem jich už mnoho, ale přesto je každý další něčím výjimečný. Možná svou neopakovatelností.
Ještě kolem šesté hodiny Slunce odvážně stojí na nebi a z ohromné výšky pozoruje celý svět. Svými teplými paprsky vytahuje lidi a zvířata z jejich doupat a nechává je oddat se slastnému pocitu. Květiny stále ještě vychutnávají sálající energii. Slunce má nad vším přehled. Vidí mihnutí každého lidského stínu, je svědkem shánění potravy u ptáčka s křehkýma nožkama a přijímání vláhy otevřeným tulipánem. Nic živého se ještě nechystá spát. Ale Slunce už pomalu putuje do místa, kde se dočká zaslouženého odpočinku.
Nese se po obloze pyšně jako páv, snaží se dosáhnout tam, kam mu síly ještě stačí. Nechce se vzdát. Chce bojovat až do posledního dechu. V jednu chvíli jako by mu ale došla síla. Naklání se ke straně, mává a mizí za obzorem. Nastává západ Slunce.
A jak takový západ vypadá? Nikdy není stejný. Někdy rozzáří celou oblohu. Kolem stromů, které Slunci ztěžují jeho cestu k míru, se vytvoří nádherná a magická zář. Není to však jen tenhle kousek. Zdá se, že samo nebe zežloutlo. Když se vedlejší role v tomto divadle ujmou mraky, lze vidět i mnohem krásnější podívanou. Světlo obtéká jejich kontury a činí z nich obláčky, na kterých by mohli sedět sami andělé a brnkat líbivé melodie na své lyry a harfy. Jindy to vypadá, že les hoří. Slunce se totiž na chvíli usadí těsně nad ním a mezi větvovím pak pronikají jen slabé odlesky paprsků, které ale postupně sílí, až nakonec mezi stromy sedí samotný ohnivý kotouč v celé své síle. Slunce ale není jen žluté a zlaté. Ve skutečnosti hýří mnoha barvami. Vypadá to skoro jako duha. Ale obrovská. Od západu až k východu, od severu až k jihu. Místo nebeské modři se na nebi střídají různé odstíny od zářivě rudé až po zlověstně modrou, která chvílemi nahání hrůzu. Barvy jsou syté a ostře bodají do očí. Přesto se člověk nemůže vynadívat. Jsou však i chvíle, kdy je nás sluneční posel trochu unavený a v tom případě nakreslí na své plátno jen pár tahů pastelovými barvami, které jedna do druhé splývají a vytvářejí klidné harmonické dílo.
Po nekonečných možnostech a barevných kombinací, přichází „poslední hodinka“. Pro dnešek představení skončilo. Slunce je pryč, opona padá a zpoza mého okna se ozývá bouřlivý potlesk.