Mráčky a obláčky

Ráda se dívám na modrou oblohu, když jsou na ní bílé mráčky jako nadýchaní beránci.

Každý je jiný, některý obrovský k prasknutí, druhý maličký a nenápadný. Vidíme v nich každý něco jiného. Někomu připomíná zvířátko, polštářek nebo třeba mořské vlny.

Pohled na ně uklidňuje, přináší pohodu do duše. Jsou tam nahoře jako andílci, pozorují celý svět, možná občas splní naše přání, možná nás ochraňují, někdy taky zahrozí. Plují oblohou, v duchu jim máváme ať se brzy vrátí. Občas některý na chvíli schová sluníčko abychom si na okamžik odpočinuli od jeho žáru. Bylo by zajímavé putovat s obláčky po obloze někam daleko a nechat za sebou všechny starosti…